Vlčice Lupína s její smíšenou smečkou a výcvik psa Armína.

                                                          a nového štěněte Gaunera ||.

Moje čistokrevná kanadská vlčice Lupína ze Zoo Brno jak stárla, chtěla stále do svého života víc a mnohem víc. I když jsme chodili každý den na mnohakilometrové výlety, kde se setkávala s různými plemeny psů a já jí tak mohl pozorovat, ke kterým jedincům ať k fenkám, nebo k samcům jak se chová. Poznal jsem, že po druhém roce jejího stáří kdy mohou vlčice zabřeznout, protože vlčice i když první rok hárají, a v přírodě hárají pouze z jara, tak příroda uzákonila, že nemohou tak mladé ještě zabřeznout. Ale v období rozených vlčat, se Lupína silně začala dožadovat samců, které si sama vybírala a popsané je to v knížce Od vlčích kousanců, po vlčí polibky, ale také jako důkaz jejího chování je přiložené filmové DVD. (v odkazech na klipy jso filmové záběry o chování smečky Lupíny, Armína, Árese a jiných psů a štěňat v ohradě). 

Proto jsem jí chtěl sehnat štěně psa, aby nebyla sama. Tím jsem měl větší práci, ale zase stoupl počet pozorování, které se nedalo vypozorovat v Zoo, ani tenkrát v divoké přírodě. Dnešní technika už ledacos umožňuje.  

Vlčici Lupíně jsem sehnal štěně německého ovčáka bez průkazu původu z Vodňan, u kterých v Libějovicích se provádělo křížení vlků s ovčáky z více důvodů. Nakonec z křížení vzniklo psí plemeno Československý Vlčák. Jméno Armín dostal na přání mého kamaráda pana Jana Velána. Armínkovi bylo ten den po přinesení do ohrady s vlčicí a co si ho Lupína vtáhla do své jeskyně i s krabicí od piškotů, 28 dní. Popisováno v knížce Od vlčích kousanců, po vlčí polibky, částečně i ve druhé knížce Výchova a výcvik psa Armína.

Každé štěně by mělo zůstat co nejdéle u svých rodičů, jenomže to nelze z více důvodů. Při postupném pozorování jak se starala vlčice Lupína o maličkého Armínka, jak se snažila ho ještě kojit, ale je jasné, že adoptivní matka mléko neměla a hlavně, Armín se už snažil o potravu uhynulé slepice, což je vidět na filmovém videu pod názvem vlčice Lupína odešla.

Nejlepší pozorování bylo za pár let, kdy se Lupíně a Armínovi narodili potomci a u nich zůstal syn kříženec vlka a psa F-1 Áres. Napřed se starala o Áreska jeho matka Lupína. Armín i když donášel a vyvrhoval potravu jako divoký vlk, nenechala Lupína Áreska potravu pozřít. Sama ji pozřela a Áreskovi vyvrhla. Lupína začala malého učit aby si potravu získal, Áres musel Lupínu s potravou v mordě po ohradě chvilku honit, než mu ji položila na zem. Následovalo hlídání si potravy, kdy mu dovolila potravu jí pod jejím čenichem přímo ukrást a dovolila mu, aby na ní vrčel a cenil zoubky. Ale po pár dnech ho učila, že si potravu nemůže už od starých vzít a mnohdy se po něm ohnala že se překulil. Další její výchova byla, že malého Áreska učila pohybovat se v nepřehledném terénu, u řeky že voda je příjemná a hlavně, ukazovala co je potrava a co ne. Mám dost filmových záběrů s hady, jako užovky, nebo ropuchy, ukazovala malému Áreskovi že se nejí ani ptáci lesní pošlí dravci, nebo kosáci, či malí rejsci kteří smrdí. Ale učila Áreska chytat myši. Stejně jako malý nezbeda, zkoušel lovit právě kosáky v ohradě, nebo sýkorky. Po chycení je ale nechal ležet a víc si jich nevšímal.   

V té době převzal výchovu otec Armín. Ten ho učil potravu zahrabovat, vyhrabovat a na filmových záběrech na DVD o potravě je vidět, jak se se zahrabováním malý Áresek nadřel. A když se mu to nepovedlo Armín mu potravu vyhrabal a jinde ji zahrabal. Áres chodil stále za Armínem a když Armín od zahrabané potravy odstoupil, Áresek potravu vyhrabal, popošel o kousek dál a znovu se pokusil potravu zahrabat. Na filmovém záběru je vidět, jakou měl práci v místě s kořínky od stromku. Armín Áreska provokoval že si vzal například křídlo ze slepice, ulehl blízko Áreska a když Áres projevil o křídlo zájem, Armín vycenil zuby. Tím Áreska donutil, lehnout si kousek dál. Tato výchova měla význam, že Armínovo položená například stará kost, která udělala zájem u Áreska, si ji nesměl všímat a stačilo, aby Armín z dálky několika metrů se jenom přikrčil a Áresek od kosti odešel.

Všechna cizí štěňata, která byla vpouštěna do ohrady, prodělali stejnou výchovu jako Áresek. Napřed jim Lupína, nebo Armín dovolili všechno si vzít, všude vlézt, ale po další návštěvě a nebo ještě ten den, například po půl hodině rozmazlování, se všem cizím štěňatům dostala tvrdší výchova, že se někteří těšili až se dostanou z ohrady pryč. Časem uveřejním odkaz na filmový záběr, jak taková výchově u cizích štěňat v ohradě probíhala. Zajímavé bylo, že se příště těšili dostat se znovu do ohrady ke smečce Lupíny. Ten kousek ohrady byl pro psy jiný svět, než kynologické cvičiště deset metrů pod ohradou. Starší psi, kteří znali členy smíšené smečky Lupíny kdy už celá smečka nežila, ale ohrada ještě stála, se těšili do ohrady. Jak jsem řekl těmto jedincům jdeme za Lupínkou, okamžitě se otočili a běželi k horní brance cvičiště, dožadovali se jí otevřít a po otevření buď hnali a nebo se plížili k plotu ohrady. Hlava těmto starým psům myslela jako za mlada, i když mnozí už špatně chodili. Po vpuštění do ohrady se i báli, vlézt do staré jeskyně a to už tam například půl roku jako poslední člen smečky Áres nebyl.

Co píši tyto řádky, máme na chatě již devítiletého kavkazáka Timura kousek nad kynologickým cvičištěm, který a jako poslední prodělal výchovu smečky. O něm jsou také filmové záběry, jak i jako mladší, se projevoval u mnohem staršího N.O. Šarika který žil na chatě s Timurem a již nežije. Choval se k Šarikovi, když šlo o nějakou hračku, či potravu, jako při výchově kterou prodělal u smečky v ohradě. Stačilo, aby po přiblížení Šarika k hračce, se Timur přikrčil a Šarik od hračky odešel. Když už Šarik nebyl, tuto výchovu dělal Timur i na kočku Mášu, která s Timorovo partou žila. Máša když chtěla z chaty ven a pod oknem ležel Timur, zjišťovala jeho náladu. Když ji měl dobrou, klidně k němu přišla a otírala se o něho aby se napachovala než vyšla do lesa. Když měl Timur špatnou náladu a v blízkosti sebe si provokativně hlídal například kousek tvrdého rohlíku, nedovolila si Máša kolem ani proběhnout. To samé, když se večer vracela do tepla chaty na své křeslo a Timur ležel pod oknem u dveří, nedovolila si Máša proklouznout. Většinou jsme museli s manželkou Timura odlákat.

To je výchova, která platí ve smečce, v tlupě, v hejnu, v houfu zvířat s přísnými pravidly a takto by se měl chovat i člověk ke svým zvířatům které má rád. Přísně dodržovaná pravidla a ne je často porušovat. Například, nebudu chtít aby mi pes lezl na stůl, tak tam celý život nepoleze a ne, že jednou může a příště ne. Nechci aby mi pes sbíral a žral něco v parku z trávníku, tak ho nebudu podporovat a nechávat ho žrát například granule dnes tak hojně pokládané na stopě. Nebo když nebudu chtít aby mi někdo cizí krmil mého psa, tak ho krmit zkrátka nikdo cizí nebude!

Výchova Armína, jak by měla probíhat i u ostatních psích plemen. 

Největší počáteční chybu udělá nový majitel psa, když si se štěnětem, nebo se starším psem z útulku neudělá mezi sebou a to nejdůležitější je - kontakt s přivoláním a zákazovou činnost, kterou nebude smět dělat pes po celý jeho život! Největší hloupost je, psa napřed rozmazlit a v jeho pubertě ho chtít začít silou srovnávat.

Už jenom, jak majitelé psů neumí a nebo nechtějí vychovat svého psa, aby nekálel uprostřed chodníků. A nejhorší je, když majitel začne táhnout kálejícího psa po chodníku, místo aby ho a když to jde, stáhl těsně pod chodník. Jestli někdo chodí venčit psa v noci například za garáže, nemůže se divit, že občas zanechá na schodišti na několika patrech psí výkal. Proto by se mělo pevné lejno odkopnout, když už se nesebere do sáčku a nebo řídkou stolici překrýt alespoň travou, nebo větvičkami.

Většina majitelů psů, začne psa srovnávat rukama. Přitom každého upozorňuji, že ruce mají chválit a pouze použít levou ruku k tlaku k donucení psa, například k usednutí. Než pes pochopí, co po něm chci, musím ve druhé ruce použít vodítko k tahu šikmo nahoru. Samozřejmě jde hlavně o cit a to jak u psovoda, tak u povahy psa. Dále jde o počet sérií a o počtu cviků v každé sérii.

Každý by se měl poradit s odborníkem který umí, zná a chce poradit správnou věc, ne hloupost a nebo co už je nebezpečné. Před pár lety se mi oči protáčely vzteky, když ,,odborník" vykládal v televizním programu, psal do odborných časopisů a odpovídal na otázky dané pejskaři, jak trestat svého psa a jestli ho trestat vůbec? Když zazněla slova používat tresty jako ve vlčí smečce, zpozorněl jsem. A když došlo na slova, kousnout psa do čenichu jako dělají nadřazení jedinci ve vlčí smečce, tak jsem pořad vypnul. Taková vlčice, když cvakla předními zuby, to by musel každý vidět. A vidět, mohou zájemci na filmových odkazech na těchto stránkách. Například, jak vlčice Lupína cení zuby na mladého Armína, u sraženého a jimi nalezeného kusu srnčího. Ať se podívá každý do odhodlaných vlčích očích, kdy je již zlomek od seknutí jejími zuby. A když vlčice vycení takto zuby, chtěl bych někoho vidět, kdo by ji kousl do jejího čenichu. Vlčice by mu ukousla celou hlavu a mohu opět potvrdit, že co chytila vlčice a nebo moji první vlci do předních zubů, už nepustili. Při odchytu mých vlčat, mi každé prokouslo ruku a zuby zajížděli až po dáseň. To obyčejné štěně psa neudělá. 

A když to někomu nebude stačit, snad postačí jako odrazující spodní obrázek, který jsem před lety dostal od někoho do počítače. Mohu jenom potvrdit, že prý šlo o psa pokousaného majitele.   

Jak si udělat kontakt se psem?                   Určitě ne s hrubostí a s ostnatým obojkem.

U malých štěňat není žádný problém, udělat si s nimi dobrý kontakt, aby se štěňata majitelů sama držela. Nechtěl bych psa, abych si ho musel ustavičně hlídat z důvodu, například nějakého zaběhnutí k cizím osobám. Pes si vždy musí hlídat svého majitele. 

Na této stránce se nechci věnovat výchově a výcviku psů s elektrickými obojky. Vždy platilo pravidlo, když nestačíš si vychovat a vycvičit psa přirozenou citlivou metodou, kup si raději rybičky!

Jestli ,,mistr" použije za plotem cvičiště elektrický obojek na základní psí cviky, nikdy nebude u mne mistrem světa a  ani PAN PSOVOD, ale pouhý drezůr a kozovod. A když dá psovod vlastnímu psu najednou tři elektrické obojky, aby psa mohl lépe a pravděpodobně i do stran ovládat, co si o takových ,,sportovních" pejskařích můžeme myslet?

Když vyšly před lety s polními telefony někteří kynologové, k použití na psy k zákazové činnosti jako honění zvěře, nebo požírání výkalů pod zkušenými instruktory, ještě jsem jako kluk přivíral oči. Pouze jednou jsem to viděl na starém píseckém cvičišti, ale pes běžel na figuranta takovou vervou, že dráty připojené na psu k polnímu telefonu přerval. Kluk, který ovládal telefon, se přitom mohl kličkou strhnout. Padla otázka, jestli vůbec vojenský polní telefon funguje. No a zvědavec po roztočení kličky zařval bolestí.

Elektrické a ani ostnaté obojky jsem neviděl u vojska P.S. že by se použily. Ostnatý obojek měl každý instruktor psovodů, ale pro případ, že by pes nechtěl přijmout nováčka - psovoda.

Kovové hladké stahovací obojky jsme k vojsku přitáhli a i já, v sedmdesátých letech. Ostatní psovodi kroutili hlavami, jako já kroutil na elektrické obojky kdy se s nimi jak se říká roztrhl pytel. Přitom psi chodili na kožených stahovacích obojcích. A kdyby si dnešní pejskaři uvědomili, že jsme pracovali Na Šumavě, nebo jako já s Hassem v Černém lese se psy na volno a to ve dne v noci a kde bylo spousta všelijaké zvěře, museli by se všem psovodům klanět ještě dneska, čím vším přispívali do celkové kynologie.

(na internetu vojensko cz si každý může vyhledat a dočíst, jak to a nejenom s obojky bylo a po vložení otázky v diskusi, bude určitě někým zodpovězena)

Můj vojenský mladý pes Hasso 6663 s koženým obojkem a můj pes Armín v Praze na ukázce také s koženým obojkem.

Učení malého Armína na jeho jméno, dále na zákazovou činnost, pokračovalo se na upevnění kontaktu s přivoláním a na nárazový zvuk.

Po přinesení štěněte tam kde bude žít, se musí napřed seznámit s okolím a s jeho pachy. To znamená i s ostatními členy v rodině, ke kterým patří i jiná zvířata jako kočka, papoušek, nebo jiný pes.

Štěně pečlivě sledujeme a okamžitě jak by chtěl udělat loužičku, co nejrychleji jej odneseme na místo kde se může vyprázdnit. Sledujeme štěně dál a kdyby chtělo kousat pantofel, s rozhodným povelem fuj! mu nedovolíme, aby si pantofle všímal. Hned od začátku mu vybereme pro něho hračky.

Když by chtělo starší štěně tahat za ubrus, dáme například na okraj stolu hliníkový lehký ešus s vodou. Voda a plechový randál od ešusu spadlý na podlahu udělá u většiny štěňat zákazový efekt. Důležité a na to se nesmí zapomenout je, dát těsně kdy už se ešus s vodou naklání povel fuj!

Jestli začne například štěně hrabat do koberce, stačí po něm hodin větší bavlněné klubíčko. Nejde o nějakou sebemenší nepříjemnou bolest! Jde o leknutí psa a o rychleji vypracovaný zákazový povel fuj! Opět se nesmí zapomenout kdy už letí klubíčko, dát razantněji tento povel fuj! než klubíčko na něj přímo dopadne. Rozkaz mohu dát bez řevu i šeptem. Jde o přísnou důležitou intonaci hlasu!

Hození například lehkého pin - pong míčku, který udělá hlasitou ránu na nábytku, do kterého štěně například kouše, nebo škrábe a přitom míček neublíží. Jde o LEKNUTÍ, nikoliv o bolest! Ale nutné je, aby se dal povel těsně před dopadem.

U starších štěňat je tato metoda hozením například žaludu na dálku nejlepší. Nejde o to, trefit se do psa. Jde o jeho leknutí, kdy například pes u plechových vrat, nebo u popelnice olizuje moč fenky a nebo požírá nějaké neřádstvo. Stačí hodit nad psa žalud, kaštan, nebo malý kamínek, podotýkám malý, ne cihlu!

Nejdůležitější je, než žalud pleskne o vrata, dát zákazový povel fuj! Když se pes lekne a zanechá svojí a pro nás nežádoucí činnost, k tomu když se otočí na nás a my ho s dalším povelem, ale i s pohybem od něho přivoláme k sobě, tak máme sakra vyhráno. Jde ale o krátkodobé zopakování tohoto nepříjemného leknutí a provedení na různých místech.

Pes si zákazovou házející lehkou metodou, nemůže spojit že je ovládaný dlouhou šňůrou, vodítkem nebo elektrickým obojkem, kdy pes pozná že ho má na krku a také, kdy tyto pomůcky nemá. Na krabičce tohoto elektrického obojku, jsou dva delší výčnělky, které jsou přitažením pro kontakt s kůží nepříjemné, i na psím krku. Podobné je to jako nepříjemný malý kamínek v botě. Také nás kamínek nenechá dlouho běhat s ním v botě, protože o něm stále víc a více víme! 

Metod k zákazové činnosti na psy je spousta, ale většina byla vyzkoušená a zavrhnuta. Například myslivci zapínali psům kteří honili samovolně zvěř klacek na psí obojek, který jim měl při rozběhu mlátit o přední packy a tím znemožňovat rychlý pohyb. Nebo házeli po psu a těsně po vyběhnutí dva železné kroužky propojené řetízkem, které se po dopadu na psí hřbet obtočily a ze spodu kroužky bouchly psa do hrudníku. A nebo takový prak, který si psi nemohli spojit, ani že jsou na vodítku a nebo že mají na krku elektrický obojek měl určitý význam. Byl ale rozdíl, jestli psovod, který prak používal střelil žalud psu nad uši aby se pouze lekl a nebo jestli střílel ocelovými kuličkami, nebo kameny psu do nohou!  

Nejhorší je, když si to chce majitel vyřídit se štěnětem ručně. Vždy každému říkám: ruce mají chválit a podporovat v místech, kde se mladý pes necítí být ještě sebejistý! Ruce mohou psa citlivým přitlačením, nebo přitažením donutit ke splnění daného povelu a s určitými opakovanými sériemi a s počtem cviků v každé sérii k vypracování reflexu pro daný cvik. A jinak - psa v poslušnosti cvičí usměrňováním vodítkem!

Nepříjemnost od rukou, od obojku tedy i vodítka a vzteklý křik, u mladého psa nejrychleji narušují dobrý kontakt s jeho majitelem a většinou dělají z jedinců ustrašence! Tvrzení, že po ,,vyprášení" psího kožichu dělá pes rychleji a hlavně radostněji, je hloupost. Je to další projev z jeho strachu z obavy, z dalšího tvrdého potrestání!

Je to vidět například zvláště i u nevinných dětí, kterým udělají strach pouhé výčitky a zrovna od těch, koho mají nejvíce rádi. Většinou se dostaví projev lítosti, strachu a nebo vzteku. Hrubost, hlasový vztek, dlouhé výčitky, narušují výchovu u nejmladších a jinak v jejich dobré a vyrovnané povaze, která se časem narušuje. Později se mohou projevovat vzpurností, abnormální poslušností bez samostatnosti, nebo až ustrašeným útěkem!

V době, kdy štěně pochopí povel pro zákazové jeho chování FUJ, budeme jej připravovat na utvrzování kontaktu mezi ním a jeho majitelem. Vždy je lepší, udělat napřed u psa zákazovou činnost a teprve potom vylepšovat kontakt, než to dělat obráceně. Štěně, nebo mladého psa kdo napřed rozmazlí, hodně mu povolí a začne ho ,,cepovat" až v době, kdy by se již mělo přistoupit k jeho počátečnímu výcviku a hlavně s přivoláním, tak u takto vychovávaného psa, se celý jeho výcvik BRZDÍ!

Do prvopočáteční výchovy ještě před samotným výcvikem, patří připravovat štěně na NÁRAZOVÝ ZVUK. Jestli se bude pes později lekat, nebude se hodit k žádnému kynologickému výcviku, ať je to vyšší sportovní činnost, nebo výcvik vodícího a záchranářského psa, natož u služebních psů a podobně! Na bonitaci k zařazení do dalšího chovu, se tito psi s reakcí na nárazový zvuk vyřazovali!

Vždy se musí postupovat od slabších a vzdálenějších nárazových zvuků a postupně s citem k silnějším nárazových zvukům. Ten, co si myslí, že tuto přípravu udělá rychleji a pustí například za štěněčím zadkem pekáč na dlažbu a ještě horší je, za spícím štěnětem z myšlenky, že si pes na lekání zvykne, může plachou reakci jenom zhoršit a utvrdit! Reakci psa zjišťujeme v době, kdy si štěně hraje o kus dál tím, že napřed tleskneme silně rukama, pleskneme dvěma prkýnky o sebe (pozor na prsty), nebo hodíme malý kastrůlek o dlažbu, ale při tom je nutné, nedívat se na štěně když se na nás otočí! Nemluvit, nechválit, otočení jeho hlavy ke zvuku přehlížet - tím mu postupně vysvětlovat, že se nic neděje! Ten, kdo na štěně bude v tu chvíli  mluvit, konejšit, nebo dokonce křičet, protože se štěně leklo, opět může štěně utvrzovat ve svém ustrašeném projevu, který se nám nehodí!

Štěně s klidnou reakcí na nárazový zvuk, kde je pouze zvědavost, ale ne plachost až útěk kamkoliv, může pokračovat k silnějšímu testování. Štěně s reakcí větší agresivity, nebudeme také podporovat, ale u psů pro služební účely, můžeme pouze přehlížet.  

Štěně s vypracovaným dobrým kontaktem na majitele, necháme pobíhat a hrát si s nějakými známými psy. Požádáme pomocníka aby tleskl u štěněte rukama, ale s otočením se od štěněte. Když štěně zvládne tento zvuk a kdy nepočítáme pouhou zvědavou reakci že se otočí po zvuku, požádáme pomocníka aby bouchl například papírový nafouknutý sáček, přibližně z deseti metrů od štěněte ale hlavně tak, aby byl otočený zády ke štěněti! Jestli štěně i tohle s klidem zvládne, požádáme znovu pomocníka, aby nám vystřelil z dětské pistolky takzvané kapslíkovky, ale již blíže, tak do pěti kroků od štěněte.

Po zvládnutí klidu štěněte, nám pomocník vystřelí ze startovací pistole 6mm, ale o trochu z větší vzdálenosti 30. metrů. Po klidném zvládnutí štěněte a při následném provedení posledního zkušebního testu, znovu požádáme pomocníka, aby nám z větší dálky, přibližně 70. metrů, vystřelil z ,,devítky" plynové, nebo startovací pistole ale 9mm. Tento silnější zvuk z výstřelu, budeme z této dálky několikrát, alespoň třikrát za výcvik a s přestávkami přibližně pěti až deseti minut opakovat. Také záleží, jestli štěně je něčím silně zaujaté. Po dobu celého týdne do dalšího výcvikového dne na cvičišti, budeme občas štěněti na procházkách střílet ze startovací pistole 6mm a vždy, když má štěně o něco, nebo o někoho silnější zájem. Například v dálce pobíhá jiný pes, nebo v blízkosti je ohrada, například s ovcemi a podobně. (pozor na majitele těchto zvířat!) Tato výchova psa na nárazový zvuk, se nedá u většiny mladých psů uspíšit!

Největší chybu s nárazovým zvukem dělají sami psovodi, kdy přeskočí tuto výchovu a začnou nárazový zvuk dělat, až při samotném výcviku a spojí ho většinou s odložením psa!

On vlastně pes, nemusí vůbec reagovat útěkem z odložení kvůli střelbě, že má z tohoto nárazového zvuku nějaký strach. Je hodně psů, kdy se nebojí ani z práskání biče používaného v obraně při dráždění psů, ale přesto mají strach podle tvrzení jejich majitelů - z výstřelu, kdy utíkají právě při cviku z odložení.

Ano, dělá to většinou spojení z počáteční nepřipravenosti nárazového zvuku a se začátkem nedokonalého nácviku s odložením psa na místě! Mnozí pejskaři si ani neuvědomí, že mají nacvičovat dva různé cviky nezávisle na sobě, což střelba a odložení psa jsou. Ale spojují oba cviky v jeden cvik a hned na začátku, kdy pes ještě neumí samostatně zůstat na místě a nemá ani přivolání za ztížených podmínek. Proto příprava psa na cvik klidné reakce na nárazový zvuk, patří do počáteční výchovy štěněte, nebo mladého psa a cvik odložení na místě, patří až do jeho výcviku v poslušnosti!

Každý se na cvičištích může podívat, jak takový výcvik většinou dnes probíhá. Psa, který nemá ještě dostatečné přivolání pejskař odloží, nijak ho v počátku nezajistí, například pomocníkem, nebo obtočením šňůry kolem kolíku za psím zadkem a kdy si šňůru k ovládnutí psa může přidržovat sám psovod, vzdálený od psa pěti i více kroků, tak většinou po znamení pomocníkovi psovodem, aby někde vystřelil, se pejskař nestačí divit když pes z místa odběhne a nechce k majiteli často ani přijít. 

Když se pes zvedne a opouští místo, co udělá většina pejskařů? Začne na psa řvát - kde máš místo, psa odchytí, připne na vodítko a celou cestu ho drbe a drbe s povely - kde máš místo! Většina psů si spojí trest se střelbou a to je ta ,,maličkost" kterou dnešní pejskaři nevidí. A všechno jak se říká, začnou hned ,,lámat silou přes koleno". Cvik většinou tímto způsobem zbytečně až abnormálně opakují, kdy mnohý pes a jak se říká ,,vypne". Dostane větší strach z trestu z vyškubání a proto většina psů se přinejlepším utíká schovat do své boudy. V horším případě bere do zaječích i z kynologického cvičiště.  

Je to podobné, jako když začne některý pejskař nacvičovat APORT a nemá se svým psem PŘIVOLÁNÍ. Nějaké přivolání míčkem, piškotem, nebo granulí a jak se říká na ,,loterii" osobně neberu! Výcvik psa na ,,loterii" za příznivých podmínek za plotem cvičiště a nebo výcvik psů na JISTOTU k provedení cviků, je obrovský rozdíl!

Proto popisuji, co patří nutně do předběžné výchovy psa, před počátečním jeho výcvikem a co se dnes často nedělá. A to je, aby se výcvik psa urychlil a ne prodloužil, nebo aby se dokonce v pozdější době přistupovalo k hrubým a tedy ke zbytečným metodám!

Níže popisuji časté problémy s nárazovým zvukem u psů a že nemusí jít pouze o strach z náhlého silného zvuku. Ale může jít o spojení více náhod a projevů. Například co zaviní samotný psovod, nebo elektrický výboj při bouřce, zavírání psů do uzavřených místností při ohňostrojích a zvláště jak si psi mohou spojit nepříjemné koupání s koupelnou.

Do počáteční důležité výchovy štěněte, patří kontakt se svým psovodem. Nechtěl bych vlastnit psa, který nebude mít se mnou přirozený dobrý kontakt aby si mně sám hlídal a musel bych si ho naopak hlídat sám. A nebo, aby mě ustrašeně poslouchal pouze z tvrdého respektu!

Přitom stačí využít u štěněte neznámé prostředí. Nejlepší jsou lesní cesty a pěšiny se spoustou stromů a keřů, za které se mohu okamžitě schovat. Při nepozornosti štěněte se nenápadně schovám za nebližší strom, nebo keř a sleduji tak, aby mě štěně nezahlédlo a ani neslyšelo, jak si počíná při zjištění, že zůstalo samo. Když má štěně s majitelem již dobrý kontakt, projeví se jako malé dítě, které se ztratilo. Začne pobíhat a většinou napřed hledá očima, přidá se sluch a nakonec použije svůj nejlepší smysl čich.

Štěněti se nesmíme ukázat, nebo na něho volat v případě, když se zatím nedá do běhu směrem od nás. V takovém případě kdy se štěně rozeběhne na opačnou stranu, jenom lehce zavoláme jeho jméno aby nás uslyšelo, ale nemohlo se ještě hned rychle z orientovat do směru našeho úkrytu. Většina štěňat se zastaví, zaposlouchá se a když nebude ještě zorientované do našeho směru, může se rozeběhnout dál, opět do opačného směru. Druhé zvolání jeho jména, dáme o málo silněji. Štěněti které se otočí a běží směrem k nám, se mu v žádném případě nebudeme ukazovat. Necháme ho, aby si nás samostatně našlo a důležité je, aby si nás očicháním ověřilo. A teprve nyní můžeme štěně s obrovskou radostí pochválit, pamlskem přivolání utvrdit a hozenou hračkou a to i pouhou šiškou naše nalezení zpříjemnit. Bylo vždy dobré, začít po zdárném nalezení majitele a před podáním odměny, aby na pamlsek štěně alespoň jednou vyštěklo.      

Štěně se pokusíme dostat do jeho pocitu osamění. Aby se tak stalo, musíme se nepozorovaně schovat za překážku, jako je například strom. Nejvíce záleží na tom, aby nás štěně neuslyšelo a hlavně nezpozorovalo. Například k pochopení pro představu, kdy je štěně nešťastné a podobně, jako ztracené dítě které již brečí, že se mu ztratila maminka. A tím budeme mít napůl vyhráno. Štěně si nás o to rychleji a o to více bude samostatněji hlídat. Veliká chyba je, když se majitel přibíhajícímu štěněti z úkrytu brzy ukáže. Nejdůležitější je, aby si štěně k nalezenému majiteli přičichlo. Dělají to všechna mláďata v divoké přírodě. Dát pozor a jako ve všem, na dlouze prováděný stereotyp. To by se mohlo stát štěně až přehnaně závislým a hlavně nesamostatné tam, kde budeme jeho samostatnost později a při jiných cvicích potřebovat.  

Podrobněji o výchově psa je v knížce Výchova a výcvik psa Armína. 

(v odkazech na klipy jsou filmové záběry o chování smečky Lupíny, Armína, Árese a jiných psů a štěňat v ohradě) 

                                             Nové štěně Gauner - ||. a jeho výchova.

Okolnosti k nám přivedli štěně Gaunera o dost dřív, než je u většiny štěňat obvyklé. Narozený 11.1. 2017 

        Na otázku kamarádů k čemu budu cvičit Gaunera?

Vždy si choval člověk psa k ochraně všeho svého: života, své rodiny, obydlí, pracoviště, dříve tlupy a celé vesnice, nebo poctivých občanů a tedy svého státu. Vždy měl a má živý tvor svá teritoria, která si tvrdě bránil a brání, i za cenu svého života. Při každém narušení hranice teritoria je nutná obrana, tím se počítá i práh domova každého občana, tím opět i celého státu.

Nikdy jsem nechtěl mít psa pro parádu, nebo na nějaké sportovní tanečky, ale abych mohl pomoci, když by bylo potřeba. A například pomoci při hledání pohřešovaných osob, nebo jako už několikrát, při pouhém nalezení ztracené, malé darované náušnice ve vysoké trávě na kynologickém cvičišti a podobně. Se všemi psy jsem pomáhal, dříve V.B. později policii když mě požádali, pro vynikající schopnost mých psů, jako při sledování lidských stop a hlavně při propátrávání lesních porostů ve dne i v noci. Proto Gaunera - ||, povedu ke služební kynologie, podle starých a osvědčených metod vyzkoušených na tisících a tisících služebních psů.

Když se přinese štěně do nového prostředí, k čemu ho nejdříve směrovat a co od něho můžeme okamžitě očekávat. 

Po přinesení štěněte Gaunera od chovatele, jsem musel změnit rozvrh dne i noci z více důvodů. Gaunera v noci pro venkovní nízkou teplotu hlídala moje manželka na chatě a já hlídal mojí a již starší matku. Ráno mi manželka a než šla do práce přivezla Gaunera v bedýnce na převoz kočky. Bydlíme ve třetím poschodí bez výtahu a tak se běhalo se štěnětem a pouze za dopoledne v průměru osmkrát za náš barák. Štěně když se nakrmí a napojí, nebo hned po vyspání je jasné, že se bude chtít vyprázdnit. S tím když bude nový majitel štěněte počítat, udrží si čisté bytové prostředí. Nesmí se ale zaváhat na zlomek vteřiny. Štěně, když se v bytě rozeběhne vyhledat místo k vyprázdnění a majitel ho stihne vzít do náruče, štěněti se vyprázdnění na chvilku zarazí a vydrží čas pro seběhnutí před barák. Jestli ale majitel a pouze na vteřinku zaváhá, nemusí již chvátat. Dost štěňat po uchopením před vyprázdněním a dané do krabice s hoblinami, s pískem, či novinami, se nechce vyprázdnit a dostávají se z krabice ven. Proto jde o rychlost majitele v prvních třech dnech štěně hlídat a běhat a běhat. Problém je o to mnohem větší, když se narodí majiteli pět štěňat od jeho fenky chované v panelákovém bytě ve vyšším patře.  

Moje dopolední práce při hlídání Gaunera se omezila. Stačilo se otočit a Gauner okusoval například dráty od počítače. Než jsem stačil na ně dát polštáře, okusoval koberec a podobně. Nejlepší jeho hračky byly pantofle. Když se Gauner unavil, zvykl si zalézat do přenosné bedýnky pro kočku Mášu, ve které jsme Gaunera z chaty převáželi a na chatu jsem ho vozil na kole v košíku.  

U Gaunera bylo jako první nutné jeho odčervení. Každý den se v povaze zlepšoval a svou váhu zvyšoval. Dostává hovězí srdce, hovězí maso, vybraný tvaroh s piškoty a sýry, rýži s vajíčkem a vločky s uvařenými vepřovými packami, kus vepřové packy k okusování, podobně jako hovězí kosti. Gaunera krmíme zatím 5X denně. Na chatě si našel staré kosti, které má náš a již devítiletý kavkazák Timur jako svůj poklad, přinesené před lety z ohrady od smíšené smečky vlčice Lupíny.

První týden se musel Timur i Gauner hlídat, aby si na sebe zvykli spolu s kočkou Mášou. Timur si Gaunera nechtěl připouštět k tělu. Po přiblížení k nějaké kosti, k míčku, nebo k místu kde nejvíce Timur odpočívá, na Gaunera zlostně a nebezpečně vrčel a stále vrčí. Po čtrnácti dnech, začal Timur malého Gaunera brát, ale zvláště při krmení je stále nutné je zatím hlídat a oddělovat. Ale po pár dnech jsem mohl říci, že na chatě máme - Timura a jeho partu. Gauner si s kočkou Mášou hrají na schovávanou a na honičky bez agresivity. Máša na malého Gaunera i počká než ji dožene. Máša s námi chodila i ven a bylo hezké se dívat, jak jde kočka Máša, za ní malý Gauner a za nimi kavkazák Timur. 

Na chatě máme kotec 6 x 3 metrů, v něm jednu velkou psí boudu pro Timura, pod tímto kotcem je další velká bouda po našem psu Šarikovi, ale není oplocená. Proto jsem udělal do kotce ještě jednu menší boudu pro Gaunera, na kterou si okamžitě zvykl a zalézá do ní i když je kotec přes den otevřený. Na kynologickém cvičišti jsem dělal před lety pro psa  Armína kotec 3 x 3 metrů, ale po letech se bouda rozpadla, tak je dnes všechno pro Gaunera obnovené. Přivyknutí na tento kotec u Gaunera bylo rychlé. Stačilo ho cestou unavit a v kotci zůstal v klidu. 

                 Kotec a boudy pro Timura a zatím pro Gaunera.

Při testování vloh Gaunera, zatím vše proběhlo podle mých představ. Do předběžné výchovy jsem zařadil vyhledávání metody ke štěkání, při kterém zabral kopací míč a hlavně košťata. Kladiny na kynologickém cvičišti proběhly v pořádku a hned při další návštěvě se Gauner sám od sebe rozeběhl po kladinách. S kousáním to vypadá na gaunera, že nebude dělat ostudu svému jménu Gauner. V přírodě se seznámil se slepýši a jeho pud mu velel, aby se k těmto plazícím se tvorům choval obezřetně.

Každé štěně potřebuje nějakou hračku a Gauner si vybral mezi mnohými tuto.

U malého štěněte je dobré mu povolit jeho samostatnost, ale pouze na pár dnů. Štěňata se rychle rozmazlí a jsou vzteklá, podobně jako malé děti bez přísnější výchovy. U Gaunera v kynologické klubovně se stačilo ohlédnout na vteřinku a už byl utržený ubrus z nízkého stolku. Přiskočení ke štěněti, lehké při - škubnutí za tři chloupky s dvěma prst s povelem fuj! a s následným nejenom vzteklým zakňučením Gaunera, ale i s jeho chňapnutím po ruce, už nutí každého majitele k přísnější výchově. Stačí urovnat utržený ubrus a za zády padla rána od pádu dětského kočárku s utrženým potahem. Znovu na Gaunera výtka s hlasitějším povelem fuj! a s následným narovnáním kočárku. V tom nový hluk od převráceného odpadkového koše. Stačila pouhá vteřina po nové výtce a po narovnání koše, když se ozval hluk od táhnoucího pytle s prázdnými obaly na limonády, kdy s tímto pytlem Gauner zavadil od narovnaných prázdných pivních lahví pod pultem.

                                                              Stačí chvilička a může se uklízet.

Na procházkách se Gauner brzy osamostatnil. Zvláště na večerních procházkách, kdy s námi chodila i kočka Máša. Ta dovedla Gaunera vyprovokovat k lesním honičkám. Gauner si dovoloval čím dál víc na kavkazského ovčáka Timura. Dovedl vzít Timura za jeho hustý ohon a pěkně s ním zatřást. Na vrčení Timura který začal Gaunera ,,brát" nedal a sám Gauner zlostně na Timura štěká a vrčí. Gauner si v necelých třech měsících dovolil Timurovi sebrat a sežrat některou potravu, ne tu hlavní večerní. Tu si Timur tvrději hlídá. Například ho bouchl pootevřenou mordou do stehna až Gauner po jekotu chvilku kulhal. Prakticky to bylo, jako když se udělal kolenem někomu ,,koňar" do stehna. Potřeboval jsem na diplomy pro Velikonoční závod fotografii s vajíčkem. Nejenom že Gauner sežral svoje vajíčko i se skořápkou, ale on sežral zbytek vajíčka i skořápkou Timura.

Gaunera naučila Manželka i na klidnou jízdu autem a to tak, že při vyjíždění z přístřešku za plot, naložila Gaunera na sedačku. Po celou dobu než zavřela psa Timura do kotce, seděl maličký Gauner v autě a hlavně v klidu. Vyjeli autem za plot na cestu, Gaunera z auta vypustila a šla vypustit Timura z kotce. Dnes si Gauner čeká sám u auta. Cestou na druhé očkování seděl, nebo ležel v klidu a o to ve výchově štěňat vždy jde. Je neštěstí, když po rozjetí auta začne pes ustavičně štěkat, nebo dokonce rvát za všechno kolem něho. Znám dobrmana, který po usednutí do auta mlátil náhubkem do skel, nebo skrz náhubek trhal potahy. Doporučil jsem na převoz tohoto psa bednu, ale majitelka prý to svému psu nemohla udělat. Nato už není odpověď. Jiný poradil elektrický obojek, také znám takového psa který dostal elektrickou ránu hned po vypuštění z kotce, druhou v autě když rval za sedačky, další po vystoupení z auta když si odběhl a nechtěl k paničce přijít nechat si připnout vodítko, tak že tento pes musel od elektriky přímo ,,svítit". Proto je vždy u štěňat nutná výchova před výcvikem a když se přeskočí, zbytečně se musí přistoupit k hrubosti k podobným psům.       

S Gaunerem jsme dělali v devíti týdnech jeho stáří první stopu a s metodou na známou osobu. Filmové záběry jak Gauner stopoval jsou v sekci videoklipy. Do výchovy štěněte patří jeho příprava na stopování, aby si hlavně zvykl na povely co je hledej stopa a že na konci najde vynikající potravu kterou nedostává jako hlavní jídlo a nebo že na konci stopy najde známou osobu z rodiny.

Jedno z nejdůležitějších, je štěně vychovávat mezi jinými štěňaty, ale i mezi cizími psy a fenkami. Ti je naučí, jak se mají chovat k jiným jedincům. Většina nezkušených majitelů se obává, že starší pes, či fena štěněti ublíží. Starší psi na nevychovaná štěňata vrčí, cení zuby, sráží je k zemi. To do výchovy smečkových zvířat platí. Štěně musí pochopit, že se na starého psa neskáče, že se staršímu psu nebere pod jeho čenichem ani hračka, natož kostička a podobně.

Na druhou stranu je dnes spousta starších psů a fen, které nebyli takto od štěněte vychovaní a později přímo útočí na všechny psy, ale i mladé štěněčí fenky. Jsou psí samci, kteří nezaútočí na staršího psího samce, ale na fenku mladší jednoho roku a stojící v blízkosti staršího psa.

Dost majitelů starších psů tvrdí, že se jejich pes se štěňaty nepere. To ale neznamená, že nemůže zanechat hrubý, méně citlivý starší pes (takové kopýtko) či fenka, újmu na povaze malého štěněte. Když například šlápne neopatrný starší pes štěněti na nohu, či břicho, potom se majitel štěněte nemůže divit, že se mu schovává mezi nohy, ale často se štěňata schovávají mezi nohy i majitele starších psů takových ,,kopýtek". Proto u nejmenších štěňat, vybíráme k hrám starší psy a feny vychované a hlavně ke štěňatům, citlivé. Ono od nich zavrčení , nebo citlivé štípnutí štěněte, či jeho hrubší povalení na bok, má při výchově štěňat obrovský počáteční význam, kterou neudělá žádný člověk. Když například zavrčela a vycenila zuby vlčice Lupína, okamžitě ulehla všechna štěňata a před Lupínou se plížila a různě otáčela. Když jsem zavrčel já, jako člověk a vycenil jsem moje zuby, tak štěňata začala o to více po mě skákat, snažila se mi olizovat a nebo štípat do obličeje, ale nikdy přede mnou neulehla! To samé když vlčice přivolávala křížence Áreska jejího synka, ten okamžitě přiběhl. Já se mohl někdy jak se říká uřvat, aby se Áres po mě alespoň podíval. V čem to je?         

U malého štěněte do čtyř měsíců se vždy vyplatilo, dělat výchovu ale bez budoucích cviků. A například chůzi u nohy, kde se štěně ovládá vodítkem. To může při stopování silně působit při zachycení vodítka a jak se říká i o pouhou pampelišku. Štěně si to většinou spojí právě s nácvikem chůze u nohy psovoda, kdy zareaguje vrátit se při stopování k noze psovoda před škubnutím vodítkem. A to i když se používá citlivé donucení štěněte, držet se na úrovni psovoda. Stopy se mohou dělat se štěnětem hned pro rozvíjení jeho čenichu po výchovné zákazové činnosti. Ta trvá po několikátém opakování a tedy po daleko menším čase aby štěně pochopilo, co je povel fuj! Cvik přesné chůze na vodítku u nohy psovoda trvá mnohem déle a většina pejskařů ji cvičí ustavičně a někdy i dost tvrdě do vysokého stáří psa.

Proto malé štěně vychovávat aby se drželo svého majitele, nesbíralo pohozené papíry a igelity, neběhalo za cyklisty, srnkami, cizími psy, neskákalo po lidech a spoustu dalšího. K tomu štěně učíme pohybovat se v nepřehledném lesním terénu, hlavně v kopcovitých skalnatých stráních, u potoků, rybníků a řek, u ohrad s domácím zvířectvem, ale i v místnostech po hladkém povrchu podlah a schodů.

              Nárazový zvuk - bouřka, střelba, ohňostroj a proč se někteří psi bojí uzavřeni v koupelně.

Většinou jde o spojení více náhod a projevů. Existuje i takzvaný syndrom čtyř tlapek, o kterém se moc nepíše a zná ho málo kdo. Jde o nabité ovzduší, někdy před bouřkou, jindy při a po bouřce. Za doby Pohraniční Stráže, kdy se chodilo kolem drátěných zátarasů za každého počasí, ve dne v noci, pozorovali psovodi občasné odskočení, a někdy i zakňučení, svých psů. Zvláště v době padesátých let, kdy byl v drátěných zátarasech silný elektrický proud. Mazáci vyprávěli, že například když padal sníh, bylo kolem drátů všechno modré od jiskření. Za mé vojny byl v drátech také proud, ale pouze pár voltů určených k signálům, které neubližovali ani v malém. Přesto se někdy za bouřky můj pes Hasso držel v některých místech dál od drátěného plotu a někdy i povyskočil. Nevěnoval jsem tomu větší pozornost. Až časem, u dalších psů a vlků, jsem při procházkách po chodnících nebo po mostech po bouřce, občas viděl, že některý pes povyskočil, ale i vyjekl. Všiml jsem si takového projevu u vlčice Lupíny v jedné ulici. Nebo u psa Armína, který zaječel na chodníku po bouřce před hospodou u kovového víka, kam se skládalo pivo. Vzal jsem ho zpátky, ale Armín na kovový poklop nechtěl znovu vkročit. Myslel jsem si, že tam probíjí proud z nějakého zakopaného kabelu. Když se Armín podobně zachoval i na jednom menším mostu u městské čističky, zavolal jsem hned kamarádovi elektrikáři. Ten po proměření  řekl, že na mostu, ani u kovového víka před hospodou, žádný elektrický výboj od nějakého kabelu neprobíjí. Znám několik kamarádů, kterým přiběhl pes za bouřky ze zahrady až před barák. Jednomu i s řetězem a s kusem prkna z boudy. Jiné kamarádce za bouřky utekl pes ze zahrady, také až před jejich barák. Odvedli ho zpět na zahradu a pro jistotu ho přivázali na řetěz, aby nemohl utéci. Jenomže řetěz byl v kotci krátký, pes plot přeskočil a na řetězu se uškrtil. Přitom se tito psi při nácviku nárazového zvuku výstřelu z pistole přímo nebáli. U psů se strachem z eskalátorů mají někteří psovodi také špatné zkušenosti. Stačí dvakrát stejné místo a psi už z dálky k eskalátoru jít nechtěli a proto někdo bere psa do náruče.

Všechny své poznatky jsem si dal dohromady a při poslední návštěvě u pana pplk. ing. Karla Hartla jsem se zeptal na jeho zkušenosti u vojska P.S. se spojitostí nepříjemných elektrických výbojů z drátěného zátarasu s nácvikem střelby při odložení psů. Začal mluvit o syndromu čtyř psích tlapek, které stojí na zemi. Proto dostávají elektrický výboj čtyřikrát víc, než my lidé, stojící na dvou nohách. Vlhká psí tlapka a obutá noha je rozdíl! Pan Hartl se mě zeptal, proč si divoká zvěř před bouřkou hledá suché místo a odchází proto do lesa? Nebo zda vím, proč se dávaly psům do kotců dřevěné podlážky? Proč se nemají dávat před ploty v kotcích do země drátěná pletiva, ve snaze zabránit, aby se pes, většinou za bouřky, nepodhrabával? Z fyziky by měl každý školák vědět, jak reaguje kov spojený se zemí a s vlhkostí zvláště za bouřky.

Elektrikáři a hasiči nás poučovali, kdyby například spadly elektrické dráty v blízkosti nás, že nemáme utíkat po obou nohách, ale odskákat po jedné na sušší místo, které nevodí proud. Například dřevěnou kládu a podobně. Byl i názor, že se může odskákat snožmo. To osobně nedoporučuji, protože většinou jedna noha nestihne přesně dopadnout s nohou druhou. A zlomek vteřiny stihne doplnit propojení s el. výbojem. S panem Hartlem jsme probrali, proč člověk vystupující z auta, dostane často od kovových dveří štiplavou elektrickou ránu. Nebo nepříjemný výboj po dotyku partnera na jeho svetr, který nikoho nezabije, ale výboj je nepříjemný. Při svlékání svetru s umělým vláknem a za tmy je vidět a slyšet prskající modrá světélka. Tak proč by pes neměl dostávat ty samé nepříjemné elektrické impulsy, zvláště do tlapek a do vlhkého čenichu? Člověk se musí umět vcítit do pocitu zvířete, aby mu porozuměl v jeho chování. 

Dělat nácvik stopy za blížící se bouřky pod vedením vysokého napětí může, aniž by si toho psovod všiml, mladého psa v zájmu o čichání stop utlumit. Vždyť se nedoporučuje pod vysokým napětím ani stát. Někteří majitelé koní poznávají jejich chování pod tímto vysokým napětím. Všimli si nepříjemností s kovovými udidly a čtyři nohy na zemi s okovanými kopyty udělají také u koně nepříjemnost. Pivovarští koním se někdy také rozjela kopyta na tramvajových kolejích pod trolejemi. Nedoporučuje se pouštět pod vysokým napětím dálkově ovládané modely a podobně. Blížící se bouřku cítí z dálky jak ptáci, tak zvířata, ale i televizní přijímač.

Proč hned dávat vinu psu, že se mu pracovat nechce, že je roztěkaný, nebo že se chce vzdálit z pro něho nepříjemného místa. Někdy si pes, který neuposlechne, může nechtěně spojit trest od svého psovoda s ohlušujícím zvukem hromu, který se zrovna v té chvíli ozve. Existuje mnoho důvodů, proč se někteří psi bojí bouřky nebo podobného náhlého zvuku, jako je třeba výstřel.

Zavírat psy do koupelny? Já sám před očekávaným ohňostrojem, když je možnost, chodím se psem raději dál za město, kde jej zaměstnám hrou, nikdy ne výcvikem! Dnes psi dostávají různé uklidňující preparáty a před vypuknutím ohňostroje, jsou často zavíráni do koupelen, nebo podobných místností, aby neviděli blikající světla z ulice a neslyšeli tak silný hluk. Ale pes stejně ví, že se venku něco děje. Aby se psi slabí v jejich povahách ve tmě nebáli, rozsvěcují jejich majitelé světlo. Jenže v uzavřené malé místnosti, kterou si mohou spojit i s nepříjemným koupáním, mohou být o to víc ustrašeni. Pak stačí, aby pes začal přehnaně štěkat, majitel to v tu chvíli nevydržel a psa zbytečně potrestal. A trest znamená i to, že psovi pouze vynadá. Tím si pes může spojit hluk a uzavření do malé místnosti s takovým jednáním od majitele a hlavně s následným trestem. Pejskař by se měl vždy vcítit do pocitu psa.

Reakce na střelbu nemusí být strach z ní, ale i z pocitu trestu při poslušnosti, ze cviku dlouhodobého odložení psa.

Dvě chyby si pes může spojit v jeden trest. Většina psovodů vidí stále dvě chyby. Pes utíká z místa a zároveň se bojí střelby. Většinou se ale nejedná o přímý strach ze střelby. Může převládat strach z následného dění u těch psů, u kterých jejich psovod používá přehnané tresty po odchytu a následném vracení psa zpět na místo. Často to navíc dělá stereotypně, pokaždé přesně na stejné místo při každém dalším nácviku. Psu zůstává špatná vzpomínka na tohle místo, kde se nepříjemné donucování, často dlouhodobě prováděly!

Psovod a hlavně instruktor by měli poznat, jestli jde o nedotažený cvik dlouhodobého odložení, kdy pes z místa utíká, nebo jestli se jedná o samotný strach z hluku střelby, ze špatného počátečního nácviku. V každém případě si musí pejskař vzpomenout a přiznat, jaké chování, jak silné donucení, ve kterých místech a jak často na psu prováděl! Vždy se musí postupně dodělat jeden základní cvik před nácvikem dalšího, s ním spojeného, tedy plně zvládnout dlouhodobé odložení, před nácvikem střelby při dlouhodobém odložení. Nejlepší je postupně zvládnout návyk na nárazový zvuk u malého štěněte. Od spadlé pokličky na dlažbu, přes bouřku, až po střelbu. A až ve chvíli, kdy pes tyto zvuky neřeší, teprve začít dělat nácvik samotného odložení, samozřejmě bez střelby. Po úspěšném nácviku odložení můžeme v klidu spojit oba tyto cviky dohromady.

Dělal jsem zkušební test u jednoho psa při obraně. Pes se podle svého psovoda střelby při provádění poslušnosti bál. Jenže pes, který útočí proti střílející pistoli, se přímo střelby nebojí! Když v klidu vydrží hlídat figuranta při prohlídce s výstřelem za svým zadkem, střelby se také nebojí. Přitom ten samý pes nevydrží na obyčejném odložení při výstřelu a utíká ze cvičební plochy až do své boudy a majitel ho z ní téměř nemůže dostat ven. V takovém případě je jasné, že jde pouze o neposlušnost při špatném, pravděpodobně hrubém nácviku dlouhodobého odložení. Při nácviku se něco přeskočilo a určitě se to s nepříjemností přehnalo! Ono u mladého psa stačí jeho strach z hluku ,,podpořit“ nadměrným škubáním vodítkem. Je rozdíl cuknout vodítkem třikrát lehce a tím prodloužit o trochu déle nácvik, nebo pro urychlení nácviku škubnout se psem sedmkrát silně a narušit si s ním na delší dobu, tolik důležitý kontakt. Některý psovod dokonce svému psu pro urychlení cviku, nasadí nabroušený ostnatý obojek. Tím se u bázlivého psa často znejistí i přivolání s odložením! V žádném případě si pes nesmí spojit střelbu s brutalitou ze strany svého majitele. Psovod má zachovat klidný hlas, důsledně, pravidelně a technicky dobře provádět nácvik. A hlavně psa vždy silně povzbuzovat, pro uchování jeho psí osobnosti! Pes po ustavičných hrubých výčitkách v hlasové intonaci svého majitele často i ,,vypne“. Dostaví se stav jeho útlumu, začíná se psovoda bát, a proto od něho může často utíkat! Psovod by měl vědět, jakou povahu jeho pes má. Pes se slabou povahou se nemůže cvičit stejně jako pes se silnou a vyrovnanou povahou. Každý psovod a instruktor by měli na psu poznat, kdy jde o zvědavost, nejistotu, nedůvěřivost, obavu, přirozené leknutí, strach, nebo kdy už jde o panickou hrůzu a o pud sebezáchovy! Jsou i psi, kteří okamžitě hledají zdroj nárazového zvuku a proti tomuto hluku agresivně útočí.

Psovod, který vlastní psa, u kterého se pokazila reakce na nárazový zvuk, si může lámat hlavu, kde udělal chybu při nácviku střelby, nebo chybu spojenou s odložením psa. Brát do úvahy, co se za cvik se psem cvičilo, v jaké náladě zrovna pes byl, jestli nebyl nemocný, unavený... Jaký povel s důležitou intonací použil v nevhodné době, například po bouřce, při ohňostroji, a natož s určitým nepříjemným a zbytečným trestem. 

Člověk se lekne, když mu někdo foukne znenadání do ucha, nemusí se mu do ucha ani zařvat! Stačí se dotknout dvěma prsty něčího lýtka a lehce ňafnout, či na někoho bafnout za dveřmi a co to s druhým udělá! Jako voják jsem střílel, házel granáty a přesto, když průvan bouchl z nenadání dveřmi, lekl jsem se a otočil hlavu ke zdroji zvuku. Tuto pudovou přirozenost, zareagovat hlavou, ohlédnou se za zdrojem zvuku, některý rozhodčí hodnotí ztrátou bodu.

Nakonec bych dodal. Když se u psa nežádoucí reakce v jeho chování po nárazovém zvuku objeví, náprava je zdlouhavá, ale odstranit se dá. Metod například u vojska bylo několik. Psovod dostal rozkaz, že má na to týden, aby psa zbavil strachu z nárazového zvuku. Jako první a nejsilnější musela být vždy silná opora ze strany psovoda. Nejúčinnější náprava byla přes obranu, ale muselo se jednat o jinak zdravé a vyrovnané jedince v povaze, u kterých se nežádoucí reakce pouze pokazila. Z chovné vojenské stanice psů, by se sloužícímu psovodu mladý pes s genetickou vadou se strachem z nárazového zvuku nedostal. Psi než šli sloužit, museli mít z chovné stanice předběžnou výchovou a výcvik. U toho se poznalo, jaký pes má povahu a vlohy. Je rozdíl slov: pes pouze zanedbaný, pokažený a nebo v nervech geneticky nevyrovnaný. Při nápravě psů, by se i k tomuto mělo přihlížet.

                                      Příprava se štěnětem na překážky.

Se štěnětem staré čtyři měsíce, můžeme s ním již přijít na kynologické cvičiště a začít ho seznamovat s překážkami. Ale například skok přes jedno prkénko, aby si zvykl co je povel vpřed a zpět, nebo že se tato překážka neobíhá. Kladiny jsou pro štěňata hodně lákavé a u nich není většinou problém. Není problém ani u prolézání rour, do nich se většina štěňat schovávají při hrách s většími psy. Menší roury z umělých hmot, jsou pro překonávání se štěňaty bezpečné. Rozložené takzvané Áčko, není také problém při použití napodobovací metody se starším psem, či fenkou a nebo při nadráždění oblíbenou hračkou a hozenou přes překážku, kdy se ihned se štěnětem za hračkou vybíhá. Důležitost hraje doba nácviku v extrémních podmínkách!

Nejdůležitější povel je: u cviku přivolání štěněte. Bez přivolání nemáme psa a i kdyby uměl všechno, je to bez přivolání psa k ničemu. Proto s pětiměsíčním psíkem, budeme již tento cvik k jeho přivolání na cvičišti ztěžovat mezi jinými psy. Necháme štěně dostatečně proběhnout s ostatními psíky, čím více jich bude, tím lépe. Nabudíme situaci aby na nás štěně pozapomnělo, přitom mu nenápadně připneme vodítko a s rozmyslem na štěně zavoláme jménem a hned důrazně zvoláme povel k přivolání. Přitom vodítkem lehce cukneme směrem k nám. Vždy je nutné dát jako první povel a teprve donucení vodítkem! Důraz dáme intonací rozkazu a ten se může dát i šeptem. Jde o důležitou intonaci a ne o řev s rukama před pusou. Jestli štěně má kontakt se svým psovodem a má vypracovaný citlivý a ne ustrašený respekt, na psovoda štěně zareaguje když je určitou dobu s jinými psíky dostatečně vyběhané a již trochu unavené. Proto je nutné ze začátku štěně s jinými psíky pouštět k vyběhání. Pro štěně v budoucnu nebude volný pohyb se psy tolik vzácný. Pes, který v mládí neběhá s ostatními psy, se nedostane při spatření jiného psa do rychlého a nevšímavého uklidnění. Například to většinou vadí při stopování se psem.

Po pár sériích tímto způsobem, pouštění štěněte mezi ostatní psíky s delším vyběháním, přistoupíme k dalšímu ztěžování a to chůzí na vodítku mezi ostatními psy bez předešlého vyběhání. Pes již nesmí být unavený, ale hodně aktivní s velikou chutí, jít si zaběhat s ostatními psy. Při tahu psa na krátkém vodítku, důrazně vyslovíme povel fuj! a hned na to povel k noze, s citlivým cuknutím vodítkem. Cuknutí má být citlivě nepříjemné, ale nikdy ne bolestivé! Tuto chůzi mezi psy děláme do uklidnění psa, kdy začne reagovat na povel psovoda fuj a k noze. Vždy včas nácvik ukončit! Pozor na vedro,  rychleji přestává mít pes o výcvik zájem a může se mu určitý cvik znechutit!

Po dalších těchto několika sériích, dáme psa na vodítko dlouhé do pěti metrů a přibližujeme se k hrající smečce psů. Náš pes, který vyběhne za touto psí smečkou a nezareaguje na náš povel k přivolání, s citem, ale již silněji škubneme vodítkem směrem k sobě. Našemu psu, který se chce za ostatními psy znovu rozeběhnout dáme důrazný povel fuj! s cuknutím vodítkem a s následným povelem k jeho přivolání a s opětným škubnutím vodítkem. Po přiběhnutí psa ho a to hodně radostně pochválíme, odměníme a cvik opakujeme až do okamžitého reagování psa na naše povely. V této chvíli nácvik ukončíme a teprve nyní pustíme psa mezi ostatní psy k jeho proběhnutí. Proběhnutí po tomto nácviku je hodně důležitě! Z psovoda, který cvik dělá s citem, ale důsledně, lije pot a je zadýchaný u většiny zdravých a aktivních psů, s vyrovnanou jejich povahou. Kdo má psa s povahou flegmatika, se psovod nezadýchá.

V době, kdy je štěněti již pět měsíců a probíhá u něho výměna mléčného chrupu, která může trvat až do 6. měsíce a štěně prodělalo dobrou výchovu, přistoupíme již k jeho výcviku. Do této doby mělo štěně prodělat i své dětství s pouhou výchovou do jeho dalšího života s jeho majitelem a s jeho rodinou. Výcvik psa, to už nastává jeho práce a jako u každého normálního tvora ať se mu chce, či nechce. Jde o určitou povinnost, kterou bude dělat po zbytek svého života. 

                                               Výcvik psa Armína a Gaunera

Co jsem získal vlčici Lupínu, už jsem nikdy nechtěl cvičit žádného psa. Malý Armín jak rostl v ohradě deset metrů nad kynologickým klubem, kde jsem dělal i nějaké funkce, tak je jasné že mi to nedalo a při pouštění Lupíny s Armínem po cvičišti, jsem mu dal zezačátku a jenom občas nějaký povel k přiběhnutí, či povel k překonání překážky. Lupína se na to nechtěla ,dívat" že jí mluvím do její výchovy a malého Armína si ode-mne odváděla a způsobem, že nastrčila svůj krk, Armín se jí zakousl do srsti a tím ho odváděla. Za krátkou dobu začala počáteční výcvik Armína přehlížet.

Počáteční výcvik štěňat, začíná všude stejně povzbuzující a zákazovou výchovou, ať jde o sportovní, služební, mysliveckou a nebo o jinou kynologickou činnost. Z předběžné výchovy před počátkem výcviku by štěňata měla znát pohybovat se v lesním a zarostlém terénu, reagovat na své jméno, v klidném prostředí přibíhat na povel ke mně, na povel fuj! by měla štěňata zanechat nevhodnou činnost, kterou právě dělají a za kterou je majitel okřikl. A do důležité předběžné výchovy patří přivykání na nárazový zvuk vyšší ráže střelby, nebo padání větších hrnců a kýblů v jejich blízkosti. Teprve potom může mít majitel štěně s takovou povahou předpoklad, že zvládnou nejtěžší cviky dané zkušebními řády, ale za cenu, že štěně je zdravé a že bude dále zdravě vyrůstat!  

Špatně nasazený stahovací obojek na prvním obrázku, chodícího psa u levé nohy psovoda. Po zapnutí těžší karabinka přitáhne obojek a pes i při lehčím tahu se cítí stále přiškrcený a zvláště psi, kteří neumí chodit ještě na vodítku a ustavičně silou táhnou psovoda. Takto nasazený obojek škrtí psa a ten proto táhne, protože se chce ze škrcení rychleji dostat. Druhý obrázek ukazuje dobře navlečený hladký stahovací obojek u psa, který chodí u levé nohy. Třetí obrázek jsem používal u vlčice Lupíny a u křížence Árese. Na míru udělaný obojek se stáhne ještě s prostorem mezi obojkem a kůží psa, ale přes hlavu se obojek stáhnout nedal.

Na stránkách internetu vyšel článek od odborníků z USA o inteligenci různých psích ras. ,,Odborníci" v článku tvrdili, že v nejlepší skupině kam patří i pudl, stačí pět X opakování cviku, aby pes pochopil daný cvik. Ale o jaký cvik se jednalo, jak starý pes to byl, co již měl za cviky zvládnuté už nenapsali! Ale stačí se podívat na cvičišti, kolikrát se musí opakovat obraty za pochodu a na místě, polohy psa na místě sedni, lehni a vstaň u nohy psovoda, krok před psovodem a nebo posuňky na dálku. Nebo jak často se psem cvičí mistři kynologie chůzi  u nohy, aport a podobně. Určitě jim psi nepochopí cvik po pátém opakování! Podle mého je to hloupost a když si vzpomenu kolikrát jsem si musel opakovat ve škole jeden odstavec básničky, nestačilo mi to v žádném případě opakovat 5 X. Takové články mají špatný vliv na všechny začátečníky kynologie!  

Ono už jenom připravit malé štěně pro zdárnou zákazovou výchovu, trvá určitou dobu, která nelze dělat v minutách. Něco lze udělat v hodinách a něco za dny. A jsou cviky, na které štěně musí dospět. Také se nedělají žoldáci se sedmiletými kluky, ale musí se dostat minimálně přes jejich pubertu. Naučit střílet klučinu, že bude mačkat spoušť můžeme v jeho čtyřech letech. Ale když by mu něco bouchne u zadku, bude mít následek většinou na celý život. Každoročně vidíme, co dělá u většiny nepřipravovaných psů nárazový zvuk, například na Silvestra, nebo výstřel na kynologickém cvičišti, když se s takovým zvukem seznámí mladý pes v nevhodnou dobu.  

Před hlavním výcvikem odrostlejší štěně, musí být z předběžné výchovy zvyklé nosit obojek, chodit bez většího tahání a motání se pod nohy na vodítku a být už zvyklý na chvilkový náhubek. Stahovací obojek, se musí umět dobře nandat. U malých štěňat stačí kožený obojek. Stahovací kožený obojek se dává odrostlejším štěňatům.

Vždy před výcvikem nového psa, jsem si udělal dobrou zákazovou výchovu, aby si pes nevšímal pohozené potravy, neútočil na slepice, psy a jiná zvířata, protože odnaučovat psa například při učení stop si nevšímat myši vedle stopy, by nikdy nevedlo k úspěšnému nácviku stop a jak říkám na jistotu, ne na ,,loterii" jak kdy to vyjde. Nebo odnaučovat psa na nevšímavost poházené potravy při cvicích, při kterých běhá volný a například, kdy prohledává revírem jak terén, tak objekt, bych se vracel dlouho po nějakém hrubším donucení na začátek a musel bych psa stále upravovat a jak se dnes často při takovém výcviku děje. 

Na této počáteční výchově záleželo, jak se provedla. Protože když pes uměl zákazovou činnost, mohli jsme jít se psy rychle dopředu a nic nám nebránilo, abychom udělali se psy v jejich 12. měsících ZVV-1 a ve 14. měsících ZVV-2 a před 18. měsícem kdy se mohla teprve dělat zkouška a když to řád pro psy bez průkazu původu ještě povoloval, jsme se svými psy podle této vysoké kategorie již závodili. Dneska je vidět rozdíl metod dřívějších a dnešních, než udělají s většinou psů ZVV3, tak je psům spousta let. Mnoho pejskařů si myslí, že fackou, prutem, nebo elektrikou budou dělat jejich psi lépe.    

Organizační pokyny - tabulky. U vojska P.S. byly vypracovány tabulky pod vedením pana pplk. Ing. Karla Hartla, ze zkušeností z výcviku služebních psů, pro jejich urychlení spolehlivého výcviku. Podle vypracovaných tabulek jsme se drželi a cviky zvládalo hodně přes 90% psů. Proto ještě dnes je ve světě veliká poptávka po psech s předky od vojska P.S. Srovnání s několika stovkami psů, trvalo několik let. Po zrušení tohoto vojska, se nedá podobné pozorování s takovým množstvím psů za několik desítek let a s velikým množstvím zkušených psovodů, již nikdy na takové úrovni udělat!

Němci byli v kynologii na vysoké úrovni, ale měli jednu nevýhodu. Nepřemýšleli tak a neuměli se vcítit do ,,myšlení" psa, jak to dělali Sověti. Proto se začal držet celý kynologický svět včetně Němců, vyšší nervové činnosti psa a aplikace ve výcviku, k vytváření upevňování uhasínajících reflexů s uplatněním v armádě. K tomu napomohl pan generál Andrejev, podle pana I. P. Pavlova. Od té doby nevymyslel nikdo nic nového a jenom pro nějaké zviditelnění, si kde kdo vyměňuje slovíčka do cizích slov.

K tomu všemu vymýšlí kde kdo, své zaručené donucovací metody a nejenom na svého psa. A osobně čekám koho ještě napadne, dát psům do čenichů kruh a jak se dává býkům do nozder pro jejich lepší ovládání. Je to kynologická ostuda, když si někdo z chlapů neporadí bez elektrického obojku, vypracovat spolehlivě prováděný cvik u svého psa. Učební osnovy výcviku služebních psů, jsou zpracovány pro základní a speciální výcvik na základě fyziologických zásad, pro vytváření podmíněných reflexů. V osnovách jsou stanoveny průměrné počty nepodmíněných podnětů pro každý cvik podle určitého stupně vy-cvičenosti a podle věkové kategorie psů.

Počty cviků jsou rozpracovány do jednotlivých výcvikových dnů, do kterých jsou počítány pouze výcvikové dny se psem. Počty podnětů jsou stanoveny pro typy vyšší nervové činnosti cholericko-sangvinické a sangvinické - flegmatické. Pro flegmatické tipy vyšší nervové činnosti, je počet podnětů vyšší v průměru o 30% než stanoví programy a tím se prodlužuje i čas na jejich výcvik. Celkový počet podnětů je vyšší o 10 - 15% nad vypočítaný průměr a tím je limitována variabilita ve vyšší nervové činnosti u psů. V osnovách je uveden celkový čas, potřebný k provedení plánovaného počtu cviků. V jedné výcvikové hodině je počítáno s 40. minutami čistého času na intenzivní výcvik.

Největší aktivita psa pro výcvik, je ráno po budíčku od 5. hodin, kdy měl psovod čas na přípravu a výcvik trval maximálně do 10. hodin. Následovala přestávka do 17. hodin, kdy se provedl výcvik do 20. hodiny večerní. Je to nejvhodnější doba pro výcvik psů. Nejméně vhodné pro nácvik je v pravé poledne. Vycházelo se od lovících šelem a odpočívající kořisti. Ta vychází na pastvu ráno a k večeru. V poledne jsou v úkrytech. Nácvik speciálních cviků v pravé poledne, se provádí při zatěžování služebních psů, až po základním výcviku, s následným konečným výcvikem a to již do extrémů.

Maximální využití času vyžaduje vysokou organizovanost výcviku, dokonalou připravenost a plné materiální zajištění. Například profesionální psovod prováděl kurz pro získání kategorie po dobu tří měsíců. Za tuto dobu měl být pes připravený do služby.

Výcvikový týden se skládá z pěti výcvikových dnů a po sedmi hodinách výcviku. Šestý den bylo přezkoušení psů a psovodů. Sedmý den bylo volno. Celková doba výcviku psů se řídí podle stupně vy-cvičenosti a hlavně podle věkové kategorie psa.

Výcvik psů byl prováděn dvoufázově. Ranní výcvik trval 4 hodiny a odpolední 3 hodiny. Zahájení výcviku se začal podle východu a západu slunce tak, aby ranní výcvik začínal nejpozději v době východu slunce a odpolední jednu hodinu před západem slunce.

Před zahájením výcviku byli psi přezkoušeni jak z převládajících reakcí, tak ze stupně vy-cvičenosti a zařazení podle výsledků do jednotlivých družstev.

V případě, že plánovaný počet cviků nepostačoval k vypracování a k upevnění podmíněného reflexu, měnila se nejprve metoda výcviku a teprve potom se prodlužoval samotný výcvik.

Podle zahájení výcviku se rozebrala metodika a technika výcviku každého psa, podle stupně vy-cvičenosti, převládající reakce a věkové kategorie. 

V každém zaměstnání je každý cvik prováděn za použití nepodmíněných podnětů několikráte za sebou. Počet opakovaných cviků byl určován náročností provedení cviku. 

Opsaná ukázka - organizační tabulky vypracované u vojska P.S.

                                   V této době jsem u P.S. sloužil.

                         Jako první a nejdůležitější povel je přivolání psa, ale za všech okolností!

U malých štěňat je to jednoduché, ale málokdo přivolání psa dotáhne do konečného efektu. Většinou převažuje rozmazlování psa a majitel psa si uvědomí jak mu pes ,,přerůstá přes hlavu, až když se pes, nebo fena dostanou do puberty. V té době pejskaři poznají, že na svého psa nemají a začnou navštěvovat kynologická cvičiště. Ten, kdo si sežene staršího psa, může na tom být ještě hůř.

Nevím, proč je přivolání u většiny psů takový problém. Co jsme dělali s vlky, tak jsme je také pouštěli za určitých podmínek na volno a jak ukazuje snímek s vlčicí Tarunou kamarádky paní Nadi, která měla i samičku F-1 Audrey po vlčici Lupíně a po psu Armínovi. Pes domácí a to každé psí plemeno je stále domestikované zvíře člověkem tisíce let. Pes se na dlouhou dobu bez člověka již neobejde. Ale čistokrevný vlk, i když chovaný dlouhodobě s předky v Zoo se bez člověka obejde. Má v genech převažující divokost a hlavně plachost před člověkem. Jeho pudy se dají za určitých podmínek chovatelem pouze potlačit, nikoliv ,,vymazat". Za jakých podmínek jsem pouštěl své vlky, je popsané v knížce Od vlčích kousanců, po vlčí polibky. Nikomu chov vlka nedoporučuji.

Většina pejskařů si myslí, že stačí se svým psem zajít za ,,psychologem psů" a že psa srovná. Na začátek, co se týká nějakých samozvaných ,,psychologů" psů, musím na pár věcí upozornit. Každý instruktor kynologie na cvičištích, dělá celá dlouhá desetiletí když už chcete, také psychologa psům. Jenomže tito dnešní ,,psychologové" si neuvědomují a nebo nechtějí si uvědomit, že mají připravovat a nebo kdo chce - dělat ,,psychologa" majitelům psů a učit je, jak mají se svým psem zacházet k jejich představám.

Je to podobné, jako kdyby dal majitel své nové auto ,,psychologovi" aut a chtěl po něm, aby mu auto pomohl naučit, jezdit podle daných pravidel. Teoreticky po předání auta zpět majiteli, by si majitel rozbil hubu, protože se on sám nenaučil v praxi auto ovládat! 

To samé je, když vezmeme do ruky jako instruktoři někomu jeho psa a když tvrdí, že on má nejblbějšího psa, že nic neumí, i když mu to stokrát říká.

Osobně řeknu jenom - dívej se, ale moje ruce, moji intonaci hlasu, povelovou techniku a kdy mohu dát rozkaz i šeptem a hlavně bez vzteku, žádnému majiteli jakéhokoliv psa dát nemohu, pouze každého tak podobně mohu naučit. Stačí pět minut a mladého psa, který to má v hlavě jinak dobře srovnané, jsem si vždy získal. Majitelé těchto psů koukají, jak nám cvičitelům jejich psi chodí u nohou a to po chvilce již bez většího tahu na vodítku. Každému nováčkovi hned na začátku řeknu, že já budu cvičit jeho a on si bude cvičit svého psa pod mým dozorem a po celý týden mimo cvičiště. Při další návštěvě se přezkušuje a podle zdárného postupu při šikovnosti a pracovitosti majitele psa, se postupně cvičí s jeho psem dál, pod dohledem každého přiřazeného instruktora.

Mám časté nabídky, podobně jako dnešní ,,psychologové" psů, že mi nechají psa na týden, dva, nebo měsíc, či tři, abych jim psa odnaučil to a nebo tamto, nebo naučil jejich psa tohle a nebo tamto. Ale nepochopí, že není problém srovnat psa pro toho kdo má zkušenosti, ale problém nastane, když se jim jejich pes prakticky po vylepšeném předvedení kdo ho ,,srovnával" vrátí. Majitel zaplatí nemalou sumičku a doma zjistí, že jeho pes je na tom stejně, někdy i hůř než byl a jede k ,,psychologovi" znovu. Ten převezme psa a že si s ním udělat kontakt a hlavně respekt, tak se pes majiteli okamžitě předvede jako poslušný pes. Majitel svého psa nepochopí, že když dá povel ten, co psa ,,srovnával" například FUJ! aby se vrátil od pronásledování myši, nebo kočky a že ho pes většinou uposlechne, tak proč neuposlechne svého majitele, který ho jenom hýčká, krmí stravou pomalu z hotelu a stejně ho pes neposlechne a často po zavolání, se na majitele ani neotočí. Kde je chyba? ŠPATNÝ KONTAKT S KOMUNIKOVÁNÍM A RESPEKT S MAJITELEM!                                 

V sekci VÝCHOVA ARMÍNA, jsme si popsali jeho předběžnou důležitou výchovu o zákazové činnosti, o kontaktu štěňat s jejich majiteli, vysvětlili proč má v počáteční výchově takový vliv přípravy, na klidný projev psa při nárazovém zvuku a před jeho počátečním výcvikem budoucího cviku odložení psa na místě. V této sekci výchovy, jsme se dostali ke konečné fázi výchovy štěněte s kontaktem na psovoda, aby si jej samostatně hlídalo, popřípadě samostatně vyčenichalo. Nyní můžeme přistoupit již k prvnímu nejdůležitějšímu cviku - přivolání psa.

Pes může umět všechno na vodítku, za plotem, ale po sundání vodítka mimo plot, když se mi pes zaběhne, nemám psa. Pes, který nemá přivolání na zkoušce, nebude mít zkoušku. Když bude pes závodit, může umět všechny cviky na 100% ale bez přivolání se rušila celá poslušnost, někde se pes diskvalifikoval a nebo padaly nuly na poslední místo!  

                                    Výcvik psa Armína pro povel k PŘIVOLÁNÍ.

Armín měl výborné přivolání. Jenom na zkoušce, jsem musel mít nohy u sebe a ruce připažené. Každý jiný postoj, či i minimální náznak pohybu, byl brán u ROZHODČÍCH, jako druhý povel a srážely se body. Například stačilo pouze zakašlat, nebo se podrbat a když si toho všiml dříve rozhodčí, vzal to jako druhý povel. Například u dlouhodobého odložení psa.

Kdo má se svým psem dobrý kontakt, má s přivoláním půlku práce za sebou. Kdo má navíc u svého psa dobře udělaný zákazový povel FUJ! půjde už pouze o postupné ztěžování podmínek, aby pes reagoval a to nejenom na přivolání okamžitě. Přitom se na  psa používají záludnosti, k připoutání jeho pozornosti k zajímavějším věcem - pro důvod použít - citlivé donucení pro přerušení jeho a pro nás nevhodného zájmu a k vytvoření nutného uposlechnutí, například k přivolání!

Přivolat psa podle zkušebních řádů můžeme za klidu, kdy stojíme a se slovním povelem ke mně, přitom zároveň s upažením levé ruky, nebo ve vyšší kategorii s posuňkem na dálku bez slovního povelu. (Například jenom pro zajímavost, se dříve pro přivolání psa před psovoda, křížili ruce na prsou).

Za chůze se psem u levé nohy, přivolává psovod psa jeho jménem a tlesknutím na levé stehno. Při výchově a výcviku je nejlepší, aby pes znal co nejvíce hlasových a posuňkových povelů, ale také pomocné povely, které se jejich naučením, mohou začít vynechávat a nebo vůbec nepoužívat. Na závodech a na zkouškách budu muset používat všechno podle kritérií. Tam kde se musí používat hlas, budu dávat hlas. Tam kde se dávají posuňky, budu dávat posuňky a kde se nebudou dávat ani posuňky, ani se nebude smět na psa mluvit, tak zkrátka mluvit nebudu. Všichni budou mít stejná pravidla. Jednou ale může pes ve svém stáří ohluchnout a všechny naučené povely s posuňky, se mohou hodit.

Například, když pes neslyší, je od nás vzdálený na větší vzdálenost, ale otočí se na nás, můžeme jej přivolat posuňkem upažením levé ruky. A nebo posuňkem dát psu na dálku povel k zastavení, či k ulehnutí, před silnicí, za silnicí, u vlakové tratě a podobně, kdy už by se pes nestihl na přivolání k nám vrátit.  

Nemusí být pes hluchý, ale služební psi se cvičili na jejich tiché chování, tím na posuňkové ovládání i s plížením. Nebo se posuňky hodily v silném hluku, ať na letišti, nebo v hlučných objektech. Proto jsou ve zkušebních řádech, odstupňované zkoušky podle kategorií od nejnižší, po nejvyšší. 

Jako první a nejlepší je, začít dělat počáteční přivolání se psem u počáteční chůze na vodítku a již za ztížených podmínek, kde je pro psa dost zajímavějších věcí. S tím se bude utvrzovat u psa i zákaz, nevšímat si nevhodných věcí. Předpoklad je, že už je štěně přivyklé na obojek a vodítko, aby se ho nechtělo při každém kroku kousáním nebo válením zbavovat.

Rozejdeme se za psem kam ho to táhne a ve vhodnou chvíli zavelíme, například jménem Azore k noze, přitom tleskneme levou rukou na levé stehno a zlehka a jak říkám na malíčku při-škubneme směrem od psa k nám. Opakováním si pes brzy zvykne, že po vyslovení jeho jména a po důraznějším upozornění plesknutím o naše stehno, bude následovat přibrzdění lehce nepříjemným vodítkem. Hned nato, musí následovat krátká a radostná pochvala s nutným pohlazením psa. Klidná chůze se psem se nejlépe nacvičuje, když se  vracíme se psem z procházky a je již unavený. Po vyběhání na vodítku tolik netáhne, než když ho vezmeme divoce radostného a pohyblivého ven.

Pamlsek jsme vždy dávali, až po třetím opakování z několika důvodů a ne jako dneska, že bez držení piškotů, či granulí v ruce, se prý pes nenaučí chodit, lehat, nebo přivolávat. Jeden z důvodů proč to nedělám a nedělalo se to takto přehnaně i dříve je, že vždy se má cvičit se psem na jistotu, k uposlechnutí za každé situace a nejenom za ploty kynologických cvičišť a nebo za nejlepších podmínek bez koček a zajíců. Vždy platilo: jestli mám rád svého psa a nechci o něho přijít, musí uposlechnout na první povel! A další kynologické pravidlo bylo: pes má uposlechnou kvůli mým ,,krásným" očím a ne jenom za nějakou hamu - papu. Je to podobné při srovnání kdo je náš ,,kamarád" který pomůže za úplatek! 

Štěně, které již reaguje na své jméno v klidném prostředí, otočí se po svém majiteli a na povel k noze přijde, necháme ho na cvičišti pohrát s jinými psy a fenkami, ale jenom do mírné únavy. V té chvíli kdy se už uklidňuje, zkusíme ho zavolat jeho jménem a povelem k noze. Když se na nás otočí, ale rozeběhne se dál za cizím psem, pokusíme se k němu nenápadně dostat, připnout vodítko, pár vteřin ho nechat ještě skotačit, ale ve vhodný okamžik vyslovit jeho jméno a dát rozkazovací intonací povel k noze, s následným při - škubnutím vodítkem několikrát za sebou směrem k nám a s rychlým couváním od štěněte. Na přibližných deseti krocích při tomto couvání několikrát vyslovíme povel k noze a hlavně, po každém povelu vodítkem citlivě při - škubneme. Je to nutné použití podmíněného a nepodmíněného podnětu. Přitahování psa vodítkem k sobě je hloupost, protože každý pes je stavěný do tahu. Když na svém krku pocítí tah, začne dělat silný protitah! Proto se vodítkem citlivě - při - škubává a netahá!

Důležité je, po couvání od psa těch pár kroků, vykročit proti štěněti, zavelet poslední povel k noze s tlesknutím na stehno, štěně vodítkem navedeme zpět do směru kde si hrálo a do pěti kroků se zastavíme, štěně pochválíme, odměníme a s radostným povelem volno jej vypustíme k dalšímu proběhnutí s jeho psími kamarády. Na novém vypuštění štěněte z vodítka nejvíce záleží. Kdyby se štěně odchytlo, dalo na vodítko a šlo se hned domů, příště by si to štěně spojilo a například, že už by se ten den z vodítka nemuselo dostat. Jeho volnost by mu byla VZÁCNÁ a my připravujeme štěně, aby mu volný pohyb vzácný NEBYL. Proto několikrát opakovat přivolání s následným pouštěním k volnosti.

Vodítko k donucení přivolání se používá na začátku, než se malé štěně unaví a kdy méně reaguje. Po unavení štěňata poslouchají na přivolání mnohem lépe a tudíž je zbytečné vodítko používat.

Platilo pravidlo: při ztěžování výcviku psa, budu dělat záludnosti k připoutání jeho pozornosti na zajímavější věci, aby pes cvik nesplnil z důvodu, použití vodítka k donucení. Vodítko CVIČÍ psa. Začátečníci když přijdou na cvičák a po zeptání se jich, jestli jejich pes má přivolání a nebo jestli si umí sednout, většina jich řekne že umí. Jenomže většina jejich psů přivolání nemá, nereaguje ani na svá jména a když si mají sednout, tak až na pátý povel a ještě mu dají k čenichu piškot v ruce, aby psa donutili zvednout hlavu do záklonu a tím ho donutit k usednutí. Takhle mi sedali i čistokrevní vlci, ale jinak povel bez použití vodítka a pouze takto s pamlskem, nevěděli co to povel sedni je.

Aby nováček pochopil, jek rozumí, nebo nerozumí jeho pes když o něm mluví, že jeho pes je blbec, protože mu říká stokrát sedni a on to neumí, byla dobrá ukázková metoda pro tyto pejskaře co udělat, aby se uměli vcítit do myšlení svého psa a vysvětlit mu, aby pes majiteli porozuměl, co po něm vůbec chce. Ono se může mluvit tisíckrát jedno slovo a když člověk nebude vědět co znamená, také nepochopí o čem to slovo je!

A proto jsem si vybral z řady nováčků toho, kdo o svém psu mluvil že dobrý není. Upozornil jsem ostatní, aby se koukali a pokusili se vložit do myšlení zvířete psa a jak se zachová nováček - pomocník. Na tuto ukázku je dobré stát u nějakého vyššího místa, například u lavičky, nebo v blízkosti stupně vítězů a podobně. Začal jsem pejskaři dávat povelovou intonací nějaké cizí vymyšlené slovo a několikrát po sobě. Vždy na mě koukali tito pejskaři vyvaleně a že nerozumí. A v tu chvíli jsem pejskaři řekl že je hlupák a dokonce větší než jeho pes, protože on je myslící člověk a jeho pes je pouhé zvíře. A tedy je na něm, aby to svému psu vysvětlil a tak, aby si navzájem porozuměli. Proto se nemůže dávat jenom podmíněný podnět povel, ale k vysvětlení se musí dát i nepodmíněný podnět - donucení. Stále nechápal a proto jsem všem znovu řekl, dívejte se.

Dal jsem povel ,,OBN" a vzal jsem kluka dvěma prsty za vlasy a zlehka jsem ho za ně tahal výš, aby vystoupil na lavičku, kde jsem ho pohladil po hlavě se slovem HODNÝ. Znovu jsem řekl přihlížejícím dívejte se, jak se po opakování vypracuje reflex na slovo, které znamená povel. Pejskařovi jsem řekl aby slezl. Znovu jsem mu dal povel ,,OBN" a pomalu jsem natahoval ruku k jeho vlasům. Pejskař okamžitě vylezl na lavičku, kde jsem ho znovu pohladil se slovem hodný a naznačoval jsem, že mu dávám za odměnu k utvrzení splněného cviku granuli. Tím přihlížející pochopili, že se na psa nemluví pouze povelem, jako když mele kafemlýnek, ale dá se jeden povel a jedno citlivé donucení. Podmíněný a nepodmíněný podnět. Nutné vždy je, dát napřed povel, potom citlivé donucení tlakem, tahem, nebo citlivým - při - škubnutím!

                                  cvik - Chůze se psem u nohy psovoda 

Psovod se psem chodí u levé strany a oba musí jít přirozenou chůzí, což je napsané i ve zkušebních řádech! Pes nesmí překážet psovodu při jejich společné chůzi! Psí ramena tvoří přímku s tělem psovoda. Dříve nám psi nekoukali do obličeje a přesto chodili u našich nohou jako přišpendlení. Psovod - pes muselo být a jak se kynologicky říká, jedno tělo. Psovod který neměl ošoupané kalhoty na straně psa, tak jeho pes neuměl ještě správnou chůzi u nohy psovoda.   

Naše silniční pravidla nařizují jezdit vpravo a chodit vlevo. Z tohoto důvodu se chodí se psem u levé nohy. Výjimku mají někteří lidé se svým postižením, které doprovází jejich pes. Hlavní důvod je mít psa u levé nohy, když jde po silnici dvojice psovod - pes při projíždění aut a kdy se pes může leknout. Leknutím když pes uskočí, stáhne majitele do příkopu. Když by skočil směrem do silnice, může skončit i s majitelem pod koly auta. A skočit z levé do pravé strany přes majitelovo nohy, se povede psu hůře, než když pes půjde po pravé straně. To samé je při míjení psů, kdy ,,vyjedou" proti sobě přes levé nohy pejskařů. Mnohem hůř to dopadne se psy, míjející se u pravých nohou majitelů. 

Všude je napsané ve všech zkušebních řádech a jak ve sportovních, tak ve služebních, že cvik chůze psa s psovodem u nohy je - přirozená chůze. A to znamená, že psovod přirozeně kmitá svýma rukama podél těla. Kdo vymyslel a který rozhodčí propagují sportovní chůzi se psem u nohy, aby se pes díval psovodu do obličeje, nedodržují zkušební řády. Dnešní psy donutili hlupáci koukat psovodu za pochodu do huby, protože k chůzi vymysleli někteří pejskaři plivání pamlsků psu přímo do mordy. Jiní musí mít v ruce ustavičně míčky, nebo pamlsky a tím se pes plete hlavou před stehnem psovoda. Když pes chodí více se zakloněnou hlavou, o to více snižuje svůj zadek a připadá to, jako by šoupal zadek již po zemi. A hlavně: PSOVOD, ABY NEBRNKAL PSU O PŘEKÁŽEJÍCÍ JEHO HLAVU PŘED SVÝM STEHNEM, MUSÍ MÍT JEDNU RUKU NEPŘIROZENĚ POKRČENOU A NEBO AŽ ZA PSÍ HLAVOU. Tudíž opět nedodržuje dané pravidlo zkušebních řádů - přirozená chůze se psem u nohy a s přirozeným kmitáním rukama podle svého těla!

Dneska když vidím, co všechno sportovní pejskaři vymyslí, aby jim psi chodili u nohou podle jejich představ, jak někteří používají až bolestivě laminátové pruty ke srovnávání psích zadků u chůze u nohy psovoda a nenapadne je, že odchylující psí zadek od nohy psovoda je způsobený, abnormálním donucením s pamlsky a s míčky pro koukání psa do obličeje psovoda. Takže, z jedné stránky se pes nutí koukat psovodu do obličeje s přirozenou úchylkou odtahujícího se psího zadku od stehna psovoda a z druhé stránky se srovnává psí zadek s prutem ke stehnu psovoda a s myšlenkou, aby se pes vydržel dívat s nepřirozeně vytočenou hlavou přes stehno psovoda! Proč se to tak dělá? 

Proč se vymyslela nepřirozená chůze s házením pacek přes sebe, jako by je někteří měli až přeražené. Ve standardu psa je popsána jeho chůze, klus, cval i trysk. Nikde není napsané, o tanečních a tím nepřirozených krocích, nějakých cirkusáckých koní!  

Nikdy za celá léta jsem neviděl, aby někdo dostal za cvik chůzi u nohy čistou nulu. Za přivolání, překážku, odložení nebo aport ano. Ale ne čistou nulu, za chůzi se psem u nohy. A kvůli deseti bodům to někteří pejskaři až takovou hrubostí, jako je používání pleskání bičem přes packy přehání a ještě začátečníkům tuto hrubost doporučují s podporou některých rozhodčích a občas s články v odborných kynologických časopisech?  

Tohle má být na prvním snímku sportovní nácvik chůze propagovaná v odborných kynologických časopisech? Stará chůze s Armínem na druhém snímku při mistrovství republiky podle zkušebních řádů, kde se má přirozeně kmitat rukama, normální pochodový krok, chůze psa s ramenem v přímce psovoda, pes kouká před sebe a musel si hlídat také psovoda, zaručoval nejvyšší počet bodů. Kynologičtí někteří pejskaři a psovodi s rozhodčími, zamyslete se, co jste provedli a provádíte s přirozenou kynologií od dob převratu. Všude k rozhodování všeho důležitého, nalezli většinou podvodní a neznalí tupci!

Dneska nám starším mladší tvrdí, že cviky z kynologie jsou na vysoké úrovni a většina psů na mistrácích jsou v přesnosti přibližně na stejné úrovni. A proč by nebyli, když se náročnost cviků snižuje, místo aby se zvyšovala, podobně jako laťky na Olympiádách.

Například naučit psa na rovnou bariéru, byla technická přesnost v provedení nácviků. Bariéra, jako skok vysoký přes dnešní takzvané ,,Áčko" byl a je skok šplhem, kdy pes z dálky nenaskakuje a ze shora neseskakuje. Pes má po této překážce vybíhat a sbíhat! Dnešní někteří rozhodčí nechají psa z dálky naskočit a z výšky seskočit. Přitom má pro snadnější překonání překážka ke všemu laťky z každé strany. Tudíž opět se nesplňují podmínky podle národního a mezinárodního zkušebního řádu ZVV a IPO, protože by tyto skoky nebyly již za plný počet bodů! 

Veliká chyba je, dělat silně stereotyp při výcviku psů a začíná to chůzí se psem u nohy, kdy podle mezinárodního řádu je dán přesný počet kroků před lomy, před odložením a dalších cvicích. Psi si po takto prováděném stereotypním výcviku, dovedou samy ,,spočítat" - odhadnout počet kroků před každou změnou. Běda, kdy se psovod se psem a který má počet kroků silně zažitých v počtu splete. Mám filmové záběry, kdy jsem požádal jednoho známého psovoda, aby před lomem doleva udělal lom o tři kroky méně. Jasně že pes chtěl pokračovat ještě dál a psovod o svého psa zakopl, i když okamžitě se pes připojil k psovodu. Požádal jsem toho samého, aby udělal lom o tři kroky dál až za lomem a opět mi jeho pes nezklamal, protože chtěl správně udělat lom podle přesných kroků ze stereotypních nácviků. 

                                                       výcvik štěněte Gaunera ||.

Po přinesení štěněte Gaunera v sedmi týdnech jeho věku, byla jako první nutná jeho výchova, jak se má a nebo nemá chovat před jeho výcvikem a při tom všem, začalo testování jeho vloh. Takové testování ukáže jeho povahu k náročným cvikům a k jak dlouhému se soustředění na tyto těžké cviky v pozdější době bude. Některý pes se delší dobu nedovede soustředit a druhý pes umí dřít za těch nejhorších podmínek a to ukáží již vlohy každého jedince.

Před výcvikem Gaunera je důležitá jeho výchova a ta je popsána v sekci v jeho výchově. O první stopě Gaunera je napsáno v sekci o stopování a jak si Gauner na prvních stopách počínal, je v sekci s odkazy filmových klipů. O prvních nácvicích překonávání překážek Gaunera, se najde opět v sekci videoklipy.  

Do výchovy štěněte patří jako první, udělat si s ním silný kontakt, aby si štěně přivyklo hlídat si majitele a ne, aby si majitel hlídal štěně. Ze začátku stačí brát štěně na procházky do klidného terénu a když je zaujaté něčím zajímavějším, schovat se mu nenápadně za nejbližší nerovnost terénu, nebo za strom. Důležité je, aby na něho majitel hned nevolal a nechal štěně hledáním ,,potrápit". Když se štěně samostatně dostane k majiteli, následuje obrovská radost ze strany majitele. kdyby štěně chtělo běžet na opačnou stranu, stačí krátce na štěně zavolat, nebo pouze jednou zakašlat aby to štěně zaslechlo, ale ne se ještě úplně zorientovalo. Když se udělá tento postup každý den v týdnu pětkrát, bude to na štěněti se sledováním a s hlídáním svého majitele vidět. Při vytváření si kontaktu mezi štěnětem a majitelem, nesmí navazovat zákazová hrubší výchova. Kontakt se hodně rychle narušuje pouhým vytahováním klíšťat. Například kdy štěně se brání a majitel mu dá rukou pohlavek. Ruce mají chválit a ne pohlavkovat. Štěně bere jinak pohlavek přes mordu a úplně jinak citlivé, i když nepříjemné zatřepání za pár chloupků na jeho krku. Ve smečce je časté, ale hodně krátké škubnutí za pár štěněčích chlupů i od samice.

Štěně na vycházkách necháme co nejvíce běhat volně, ale se zapnutým obojkem bez vodítka. To máme pro jistotu připravené kdyby někdo šel, či přijížděl na kole. Na vodítko si štěně nejrychleji zvykne při zpáteční cestě domů, kdy je už částečně unavené, než kdy je před vycházkou rychlostí ,,nabité". Záleží, i jak štěně na vodítku vedeme. Například se štěně někam zadívá a majitel chvátá. Štěně se začne vzpouzet a majitel začne zdráhající se štěně vodítkem šoupat po zemi. Jak to příště při spatření vodítka u štěněte může vypadat. Proto je nutné, vzpouzející se štěně do směru jdoucího majitele, nalákat na nějaký předmět a většinou stačí zahýbat pouhým koncem vodítka za který se štěně často chytí. Samozřejmostí je, dělat chůzi na vodítku v nebezpečných místech s pohybem lidí, psů, bicyklů, aut a převažovat by měl mnohem delší volný pohyb štěněte.

K prvnímu výcviku tříměsíčního štěněte, patří pohyb v terénu přes přírodní překážky, kde jsou silnější větve, ale pozor na špičaté ulomené větve, přes menší šlahouny s ostny, pohyb se štěnětem ve vysoké trávě, přes potůčky, přes mělké bahno a podobně. Taková různá schodiště v chatové oblasti, jsou pro štěňata výbornou přípravou například ke zdolávání žebříků, či k průzkumu přírodního revíru. Pozvolné seznámení s vodou v řece, nebo v rybníku každého štěněte, je pro jejich život důležité. S různou prudkou, nebo s hlubokou vodou, pracuje většina psů často. Ať je to pes lovecký, vojenský, policejní, záchranářský, či pes sportovní pro radost.

Nácvik klasické sportovní překážky k přeskoku psem, můžeme začít již u malého štěněte, ale je to v prvopočátku pouze přes jedno prkénku do deseti cm výšky, aby si štěně zvykalo na povely k překonání této překážky. Začátečníkům říkám, že nechci vidět jak jim jejich pes skočí metrovou překážku, ale chci vidět, technicky přesné provedení cviku a to mi mohou ukázat i přes jedno prkénko. Přesné usednutí psa u nohy, po daném povelu vpřed, kdy pes bez dotyku překážku překoná a po dalším povelu zpět, si pes po překonání překážky před-sedne před svým psovodem a na další povel přisedne k noze psovoda. Je jasné, že psovod po celou dobu nesmí udělat nějaký úkrok, nebo předklon, či natočení tělem! Správná technika přeskoku překážky není, kdy pes překážku oběhne, nebo se překážky při přeskoku dotkne, ale i když psovod udělá před přibíhajícím psem úkroky k jeho přesnějšímu usednutí. Při usedání psa k noze, nesměl psovod natáčet svým tělem a další povel k přesnému usednutí znamenalo ztrátu bodů. Proto bylo vždy zbytečné, dávat další povel, protože a například stržený bod za křivé usednutí psa je řádem dané. K tomu když dá psovod druhý povel k přesnějšímu usednutí, je další stržený bod. Když se psovod ke všemu natočí, nebo ukročí, znamená to ztrátu dalšího bodu. Jestli má pes dotek na překážce tam i zpět, co může zbýt z deseti bodů za cvik malé překážky?

Každé štěně se musí před vysláním k překonání překážky nadráždit, například hozeným předmětem přes překážku a s okamžitým vyběhnutím se štěnětem k překážce. Nutné je dát zřetelně povel vřed, neotáčet štěně ke zpětnému překonání těsně za překážkou, ale minimálně o dva metry za ní. Při stereotypu otáčení se psa ke zpětnému skoku, v budoucnu u vyšší překážky by se pes musel při skoku v blízkosti překážky z místa, nutně se jí dotýkat. U starších štěňat s vyšší překážkou je nutné, těsně před skokem psa dát znovu povel vpřed a vodítkem citlivě při-škubnout směrem nahoru. Když je pes již ve vzduchu, opět následuje povel vpřed s citlivým při-škubnutím vodítkem směrem nahoru. Tím se pes učí před vodítkem vyšším skokem uhýbat a neučí se překážky dotýkat. Kdo to neudělá, dříve, nebo později se s doteky o překážku u svého psa setká. Pes který se naučí skákat bez doteků o překážku ještě neznamená, že tak bude dělat po celý jeho sportovní život. Proto jsem vždy udělal překážku napřed na vodítku, podruhé bez vodítka a po třetí se zakončením opět na vodítku. Před zkouškou, nebo před závodem na cizím cvičišti se vyplatilo, zkusit si udělat překážku tímto způsobem.

Jako další vhodná překážka pro malá štěňata je kladina, postupně od malé, hýbající se až po vysoké. Štěně si rychleji přivyká na výšky a učí se rozlišovat pro svůj další život, již nebezpečné výšky. V přírodě jsou kladiny z položených klád, nebo lavičky, ale u nich pozor, aby někdo majitele psa neseřval, že pes lavičky maže od vyšlapaných plivanců a výkal. Stačí štěněti dát piškot před jeho čenich, hlídat ho aby nespadl a většina malých štěňat zvládá kladiny velice dobře. Jedna z lepších metod je napodobovací, kdy jde po kladině fenka a za ní se vypustí hned štěně. Takový maličký Gauner ve dvou měsících jeho stáří a jak ukazují filmové klipy, se naučil chodit kladiny hodně rychle. Než zavřu branku po vstupu na cvičiště, přes které chodíme na naší chatu, sám si vleze na velkou kladinu, někdy si tam sedne a kouká z výšky za plot, kde chodí lidé, jezdí cyklisté a běhají psi. Také u této překážky se boduje technické zvládnutí, kdy pes má jít plynule na úrovni svého psovoda. Hodnotí se usednutí před kladinou při čekání na povel k překonání kladiny a po překonání nové usednutí k noze psovoda. Předbíhání psa, nebo jeho opožďování, znamená ztrátu bodů.

V sekci ve výchově štěněte Gaunera, je zakončená jeho výchova a tady začínám již s jeho výcvikem.

Z výchovy již zná Gauner co je povel fuj! a co je povel k jeho přivolání. Zná začátek chůze u nohy, kdy mu hlavně nevadí připnuté vodítko a po povelu k noze, začíná reagovat s pomalením a s přiřazováním se k levé noze psovoda. Už zná štěkání na povel a má dobrý zájem k aportování. K usednutí na povel sedni před psovodem a při zakončení chůze u nohy, znají štěňata jako jedno z prvních povelů. Nyní můžeme začít ,,pilovat" k přesnosti již rozdělané cviky.

Jako první je chůze u nohy s obraty čelem vzad. Osobně jsem pro obraty klasické, kdy se psovod obrací společně se psem u nohy. Při obratu, kdy se psovod otáčí čelem vzad a pes s pouhým otočením se přiřadí k noze psovoda beru u žen, postižených jedinců a nebo u velikých psích plemen ve sportu. 

Vždy bylo důležité, aby si pes nebral nabízené pamlsky od cizích lidí a nebo aby nesbíral pohozené zbytky potravy ze země. Jsou názory od nezkušených, že se z těchto psů stávají psi, kteří si nezvyknou na děti a budou je napadat. Nikdy moji psy děti nenapadli, dělali ukázky ve školkách mezi nimi, rozlišovali jejich boty, nebo rozlišovali děti stojící vedle sebe v řadě, ale nechtěl jsem, aby mi cizí děti na psy sahaly. Od toho mají plyšáky a ne aby sahaly na psy vedené ve služebním výcviku k hlídání objektů a podobně. Pes není ke hraní a může nechtěně škrábnout dítě do obličeje, či bouchnout do obličeje náhubkem. Dnes, kdy je vše o penězích a kde kdo si chce přivydělat na pojistkách, říkám každému na mého psa nesahat!

Před dokončením výměny zubů, by se pes neměl směrovat k obraně s kousáním ani do hadru. Štěně kterému teče krev z dásní při prořezávání zubů, si může spojit nepříjemnost bolesti v dásni s povelem a s kousáním. Většina štěňat se dovede o to více naštvat a vypadá to pro figuranta a neznalého psovoda, že jeho psík bude dobrý na obranu. Jenomže se často stává, že si štěně spojí příště bolestivou nepříjemnost s pomůckou ke kousání, ať je k aportu, nebo při dráždění ke kousání a příště může být až přehnaně opatrný. Potom dochází ke špatnému držení hadru, později cvičného peška a nakonec si může pes vyhledávat části cvičného rukávu k lepšímu úchopu s předními zuby. Ale také a hlavně, dochází častěji ke slabým stiskům do cvičných ochranných pomůcek s překusováním, s nežádoucím žvýkáním a podobně. Proto obranu se zákusy se dříve vždy vyplatilo, až štěně vyměnilo mléčný chrup. To samé s držením aportu.

Názory že si štěňata ani neuvědomují výměnu zubů je hodně mylná! Proč tedy při prořezávání zubů u malých dětí, se jejich matky několik nocí ani nevyspí, při pláči svých batolat? Proto by se měl každý majitel psa umět vcítit, i do pocitu svého štěněte v době výměny zubů. Proč riskovat jestli to tak je, nebo není. Lepší vždy bude nechvátat a počkat. Zameškanou dobu každý zdravý pes s vyrovnanou povahou rychle dožene. A slovo zanedbaný a nebo zkažený, je veliký rozdíl!

Raději, ať každý majitel vede svého psa při výměně zubů k zákazovým povelům. Například, aby neskákal po lidech a ne ho ještě utvrzovat, aby po lidech skákal a tvrdil, že je pes radostí vítá. Teprve po zvládnutí této zákazové výchovy, můžeme v době již ve výcviku, přistoupit k rozvíjení zloby na figuranty a vyplatí se to. Kdo tak dnes nečiní vidíme, jak dnes mnozí psovodi srovnávají štiplavým bičem, elektrikou a podobně své pokažené psy. Neplatí to na majitele psů, kteří se svými psy nechtějí dělat sportovní, nebo dokonce služební kynologii.

                 (v odkazech na klipy jsou filmové záběry o štěněti Gaunerovi, o jeho výchově před výcvikem) 

Základní tipy:

• Používejte často nové bloky.
• ENTER = nový odstavec.
• SHIFT+ENTER = nový řádek.
• Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
• Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
• NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů.

• Stiskněte tlačítko listování.
• U bloků, které mají být skryty, vyplňte nově zobrazené textové pole.
• Všechny bloky s vyplněným listováním budou na stránkách skryty kromě prvního v pořadí.
• Tlačítko přidat odkazy vytvoří nový blok se zástupcem, který bude na stránkách nahrazen odkazy. Tyto odkazy budou shodné s vyplněnými nadpisy u listování a budou přepínat příslušné bloky.
• Ze všech bloků, které mají vyplněné listování, bude zobrazen vždy pouze jeden. Bloky, které nemají vyplněné listování vůbec, budou zobrazeny vždy.
• Pokud chcete skrývat i první blok listování, vytvořte na jeho místo nový prázdný blok a použijte pro jeho nadpis výraz: %empty%
• Chcete-li při přepnutí bloku rolovat okno na horní část bloku, přidejte za text bloku výraz: %top% (např.: Dovolená%top%)

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz