Dosavadní úspěchy.
pes Astík z jara 1968
Můj první pes byl Astík, kříženec kolie a N.O. Po roce mi ho otrávili. Byl celý zrzavý, jenom náprsenka a špička ocasu byla bílá. Vyhnal opraváře vodovodu, kdy skočil na prosklené dveře z verandy do kuchyně a vysypal skleněnou tabulku. Opraváři musela matka odnést tašku z bytu. K výcviku v té době na vyšší úroveň, jsme s Astíkem ještě oba nestačili. Astík dobře pomáhal tahat káru se dřevem ze dřevo-podniku Hikoru, kde otec pracoval. Malému, mému bráškovi nosil tašku ze školy. Matka brala Astíka sebou, když šla mému bráškovi naproti. Astík seděl před školou, upřeně pozoroval dveře, začal při zvonění k ukončení poslední hodiny nedočkavostí kňučet a když konečně bráška vyšel, běžel k němu a bral mu aktovku, nebo pytlík s bačkorami. Spolu chodili za naším otcem do podniku. Jak viděl Astík našeho otce, okamžitě za ním běžel. Jednou si malý bráška nechal omotané vodítko kolem ruky, otec na Astíka zapískal, ten se rozeběhl, ale i s bratrem. A když upadl, tahal ho Astík po zemi ještě několik metrů jenom se za nimi prášilo. V té době jsem jezdil do Č. Budějovic kde jsem se učil jako univerzální brusič kovů. O Astíka jsem přišel, když dostal otravu, takzvanou játrovku ze staré suché a špičaté kosti, která mu poranila střevo. Astíkovi dávali kosti sousedi a od té doby, jsem si všechny psy odnaučoval brát potravu od cizích osob.
Mladší bratr s prvním našim psem Astíkem kříženec kolie s N.O.
druhý pes ORAN 2.12.1971
Zkouška ZVV-1 28.4.1973
Zkouška ZVV-2 4.8.1973
Zkouška ZVV-3 9.10. 1976 Strakonice
Zkouška ZM 28.5.1978. Tato zkouška od roku 1971 nebyla a složila se z hecu po ZVV-3.
Oran se dostal na výběr 1. místem v Milevsku 8.4.1978 pro mistrovství republiky ČSSR a na výběr pro přebor se Suhl NDR 1.- 3. července 1978 v Milevsku, k tomu pro utkání ozbrojených orgánů se Svazarmem jihočeského kraje 23. - 24. září 1978 v Českých Budějovicích. Jenomže přišlo hned na to nařízení, že se psi bez průkazu původu, nesmějí zúčastňovat vrcholových akcí. Po letech toto zrušení opět povolili.
Nového psa Orana jsem dostal přímo do postele, kdy jsem v zimě marodil. Kamarád se zastavil před barákem s mojí matkou v době, kdy procházel kolem známý kluk se štěnětem pod kabátem. Matka se ho zeptala kam s ním jde a že prý ho jde utopit, protože ho doma mít nesmí. Matka udiveně odvětila, že štěně může v takové zimě nastydnou. To už můj kamarád nečekal, vytrhl štěně a vyběhl po schodech. Otevřel dveře, řekl mi chtěl jsi nového psa, tady ho máš. Práskl dveřmi a byl náš.
Oran byl dobrý pes a po přestěhování za Plzeň, jsem si tam vzal i Orana. Později mi pomáhal vychovat vlka Lobba a vlka Durmana.
Oran byl dobrý stopař a V.B. si nás občas půjčovala. A u pomocníků jsem nebyl, i když mi často přemlouvali. Například v Tlučné pro vypátrání zloděje baterie z traktoru. Jindy staršího chlapíka, který vyhrožoval sebevraždou a naším úkolem bylo dát psům načichat z jeho svršků u něho doma v Nýřanech a rozdělili jsme si se psy úseky. Vynikající psovod sloužící na hlavním nádraží v Plzni u ochrany železnic naváděl psa u domku. Další výborný psovod vedoucí v té době kynologického klubu v Tlučné šel směrem k fabrice kde chlapík dělal a na mne zůstalo propátrat les revírem od Tlučné až k Líním. Přibližně 4 km. Byl sníh tak že jsme neměli nějak velikou práci abychom mohli V.B. říct, že les je čistý. Ale přijeli si pro nás v době, kdy jsem se vrátil z odpolední šichty ze Škodovky z Plzně. A vzal jsem si samozřejmě lehké letní botky. Už se rozednívalo, když akce byla ukončena. Chlapíka našli pomláceného přímo v jeho podniku.
Smutné bylo hledání malého kluka, který si hrál s dětmi na sídlišti v Nýřanech s velikým septikem. Pes od Bezpečnosti se zastavil u velikého septiku s těžkým a s uzavřeným poklopem. Zavolali psovoda druhého s fenkou a ta se u tohoto septiku také zastavila a nechtěla jít dá. Pro jistotu než zavolali cisternu ,,hovnocucku" zavolali nás s Oranem. Došel k septiku a označil místo ulehnutím. (Všichni tři psi nechodili po psích stopách, na to jsme je při výcviku stopování odnaučovali.) Teprve byla jistota, že tam klučina může být. Po vycucnutí hustých výkalů se našlo tělo mladého klučiny. (Když někdo spadne do jímky, prakticky se zalkne plyny a ve výkalech se nedá plavat). Při vyšetřování se zjistilo, že poklop byl špatně uzavřený a klučina když na něj stoupl, poklop se zhoupl, klučina sjel do jámy a poklop po uvolnění už dobře zapadl. Proto bylo zdržení, jak by se tam klučina mohl dostat, jedině že by ho tam někdo vhodil.
Oran mi pomohl v Plzni s výchovou dvou čistokrevných vlků ze Zoo Liberec a ze Zoo Děčín. Pomohl mi i se štěňaty které jsem vzal na reverz z chovné stanice P.S. Například, že jsem s vlky mohl chodit po okraji Plzně v sídlišti Bolevec a Lochotín a později i za Plzeň. Například za panem Karlem Němcem přes Bílou Horu a přes Senec do Zruče a nebo s Durmanem přes celou Plzeň do Kozolup. Příběhy s vlky co všechno tropili a jak skončili, je popsané v knížce Od vlčích kousanců, po vlčí polibky s přiloženým DVD v nakladatelství Conviva u pana Hány. Například vlk Lobbo, rád kradl kolemjdoucím ženám tašky s nákupem. Kolikrát se kutálely konzervy, nebo brambory z kopce. Nebo se mi jednou Durman vytrhla a probíhal na hlavní Karlovarské třídě mezi tramvajemi a já musel čekat na Orana, už pomalu-jdoucího. Durman na nás počkal nad Vinicemi, pod kterými je Zoo. Kdo poznával vlky byly děti a tu a tam nějaký myslivec. Jednou vynadala manželka svému muži, že mi věří když si dělám legraci. Jejich malá dcerka poznala že jde o vlka a on se chtěl ujistit, jestli o vlka opravdu jde. Po vypuštění Lobba do volné přírody a co to všechno obnášelo, se popisuje v knížce Od vlčích..... Jak a proč tak skončil vlk Durman, se také popisuje v knížce Od vlčích kousanců, po vlčí polibky.
Oran se starší dcerou Oran s mým otcem přijeli za mnou na rotu do Nemanic.
Vlk Lobbo v naší kuchyni Oran běhá s vlkem Durmanem u rybníku Senečák na okraji Plzně.
Od vlků se učila nejlepší vojenská komanda. Vlk například při štvaní zvěře neštěká jako pes a když ukazují ve filmech ,,vlky" jak ženou jelena a přitom štěkají, nejedná se o čistokrevné vlky, ale o namaskovaná psí plemena na vlky.
Vlci mají ve smečce pravidlo, podle kterého se učili vojáci. Být tiší, rychlí, rychle regenerovat své síly, vidět, ale nebýt viděni, slyšet a nebýt slyšeni, cítit, ale chodit s využitím poryvu ovzduší aby je kořist neucítila.
Dneska je vidět ve všelijakých válečných filmech, jak si vojáci v noci zapálí cigarety, čekají za slabými stromy v době, kdy se přibližuje nepřítel s reflektory a neuvědomují si, že tito vojenští herci, dělají pravým vojákům ostudu. Nejde jenom o to, že je vidět cigareta na velikou vzdálenost, on je i cítit kouř podle ovzduší a také na určitou vzdálenost. Je vidět v reflektoru a v mrazu i vystupující dech schované osoby. Co jsem zkoušel u vojska tak prostřelit i silný smrk. Tam, kam střela vlétla byla malá dírka s tmavým okrajem a z druhé strany kde vylétla, byla vyštípnutá delší a silnější tříska. Pes Hasso mi na povel našel podle pachu zasáhnutý strom a pravděpodobným směrem střely v blízkém valu, střelu na povel hledej náboj vyhrabal. Našel i prostřelený odříznutý špalík a přiaportoval ho. Držel se pachu ze spáleného prachu z vystřelené nábojnice. Střelil jsem i do ocelového zátarasu na silnici, takzvaného ježka, který měl sílu materiálu minimálně jednoho cm. Střela udělala na šikmém rameni vryp do půlky materiálu. A potom když se vidí ve filmech, jak se někdo schová za pokojový stůl, tak bych přál herci aby si to vyzkoušel na čisto. Další dnes tak hojně používání baterky na čelo, nebo na střelné zbrani před obličejem, je snadný terč. Vždy nás učili když už se musela použít baterka, svítit dál od těla! Jinak dneska už jsou lepší vymoženosti, které odhalí i splývající osobu s terénem skrz její teplo a nebo v objektech. Tak že i pes k nalezení osoby v noci, se pomalu nahrazuje, ale stále je pes mnohem levnější a rychlejší, než nejlepší přístroj. Ten označí například zvěř, nebo v létě rozpálený kámen v hustém porostu a správně by všechna tato místa měla jít hlídka prověřit.
Oran pomohl vychovat štěně Rafa na reverz od P.S. Oran žil v Tlučné i s ochočenou kavkou.
pes Gauner 1. - syn Orana 27.5.1979
Civilní pes – Gauner – 27.5. 1979 po Oranovi a fenka majitelky z Tlučné Blanka - ?
Zkouška ZVV-1 12. 10. 1980 s počtem bodů poslušnost 95 stopa 95 a obrana 86.
Vyhrál 1. místo v ZVV-1 14. 9. 1980 v Tlučné
Na závodě ve Vejprnicích v ZVV-2 21. 9. 1980 2. místo. stopa 95, poslušnost 94 obrana 91
Na obranářském závodě Plzeň Bory v ZVV-2 7. 10. 1980 1. místo. poslušnost 89, obrana 88
Synek otce Orana Gauner, nedělal svému jménu ostudu a byl to vynikají všestranný pes.
Pes Gauner byl velice nadaný všestranný pes. Prodal jsem ho v Plzni psovodům V. B. do Borské věznice za tři tisíce z důvodu přístavby baráku a stěhování, dále tři šichty ve Škodovce a dvě malé dcery. Nad obrázkem je popsané, co všechno měl za své úspěchy, když jsem ho prodával v jeho třinácti měsících. Při předávání jsem s Gaunerem dělal v Borském parku i stopu na frekvenci po asfaltových cestách. Co jsem slyšel od chlapů policie na Bílé Hoře v Plzni, tak si na Gaunerovi udělalo několik psovodů postupky, protože v té době lepšího psa neměli. Psovod Gaunera, dělá ještě dnes rozhodčího převážně v západočeském a severočeském kraji.
P.S. vojenský pes HASSO - 1973 evidenční číslo 6663
S mladým psem Hassem u signální stěny na stanovišti HP-6. Náš ročník v roce 1973 začal zavádět hladké kovové obojky. Mazáci se na to koukali, jako později my starší na nabroušené ostnaté a elektrické obojky. Hladké řetízky se od velitelů v té době zakazovaly.
Zkouška H-1 13. 4. 1974
Rotní kolo H-1 o nejlepšího psa 1. místo 8.5.1974
Praporní kolo H-1 o nejlepšího psa do tří let 1. místo 13.6. 1974
Praporní kolo P-1 o nejlepšího psa mimo soutěž 1. místo 13.6. 1974
Brigádní kolo H-1 o nejlepšího psa 1. místo 18. 7. 1974
Brigádní kolo P-2 o nejlepšího psa mimo soutěž 1. místo 18.7. 1974
Mistrovství ČSSR v H-1 o nejlepšího psa v mladých 3. místo 24.9. 1975
Přišla vojna, napřed mi zařadili k motostřelcům, i když jsem měl doporučení ze Svazarmu a jak se to dělalo? Řada nováčků stojíme v řadě s vyfasovanými vojenskými věcmi a zařazovali nás podle toho, jak jsme stáli. Například až k mé osobě motostřelci, od cikánské osoby psovodi. Je jasné, že spousta kluků se psů bála a tento nováček že si to se mnou vymění. Krátký povel nekecejte a postupujte. První den obrovské zklamání. Narukovali jsme na prapor do Poběžovic. Tam měli praporního psa Záboje. Krásný pátrací pes. O přestávkách jsem chodil k jeho kotci a všiml si mi velitel praporu a ten mi nechal převelet po měsíci do Nýrska. Po dalších dvou měsících tvrdé přípravy, protože jak se říkalo, P.S. si na vojáky nehrálo, my tu tvrdou vojnu ještě prodělali.
Byl jsem převelen na pohraniční rotu v Nemanicích. Tu zimu bylo na Šumavě hodně sněhu. Signální stěna vykukovala kousek nad sníh a dosahovala nám ke kolenům. Stačilo sejít z pěšinky a hned jsme se propadali. Když bylo například v Praze sedmnáct stupňů, v Nemanicích bylo 27o C . A stát celou noc na silnici v mrazu, bez přístřešku znamenalo, vracet se na rotu hezky promrzlý. Měl jsem smůlu, že jsem narukoval na podzim a jako ,,bažant" jsem si musel odsloužit za mazáky nejhorší služby se zimním počasím. Člověk tím poznal co vydrží. Po nějakých službách k poznání našeho úseku od styku s Čerchovem po styk Pádorf, jsem dostal pokaženého psa mazákem. Například pes spal v zimě v piketu s mazáky, se kterými jsem se měl po dvou hodinách střídat, ale první půl rok jsme museli dělat všechno za mazáky. Službu a rajóny jsem poznal, ale nějakou buzeraci například nošení čerstvého vzduchu z venku do místnosti ne. Tomu psu říkali Lepidlo, nechal si všechno líbit, ale ve strážní službě odváděl dobrou práci. Po pár dnech poznal velitel že se psy něco umím a tak pes Lepidlo byl přiřazený jinému nováčkovi, kteří si spolu ,,padli" do oka. Mě poslali v pátek do Domažlic na chovnou stanici, že tam máme přiděleného psa na naší rotu. No jo, ale bylo to ČsV a já ho v té době za žádnou cenu nechtěl. Přitom měl vynikající počáteční výcvik v jeho sedmi měsících. Už kousal do rukávu, proběhl stopu, znal překážky, začínal vyštěkávat, ale já ho prostě nechtěl.
Když hranice, tak spolehlivého psa! Jenomže velitel chovné stanice pan Sýkora, vynikající kynolog a člověk mi řekl, že žádného jiného psa v té době nemá. Po mém naléhání že na rotu neodjedu, spíše v legraci mi řekl: jo, támhle v kotci čeká sedm měsíců starý pes do pondělí, kdy ho mají utratit. Zeptal jsem se ho co provedl a že prý nechce kousat do ochranných pomůcek a při povelu lehni sebou práskne o zem a močí si na břicho. Poprosil jsem ho, jestli by mě psa ukázali a došel pro něho ne přidělený psovod, ale dozorčí chovné stanice. Vedle chodil kolem plotu pod bodákem vysoký ,,basista" a sbíral vajgly od cigaret. Pan Sýkora se ho zeptal jestli se bojí psů a prý že ne. Řekl mu aby si vzal cvičný rukáv, běžel a dal ruku do strany. Kluk to udělal, ale pes Hasso si rukávu nevšiml a zakousl se klukovi do zadku. Ten zařval bolestí a já radostí - toho mi zabalte. Co se týká toho močení na břicho zavinil Hassa přidělený psovod. Kluci kteří dělali na chovné stanici předběžné výchovy výcviky mladých psů, jich měli několik. A jak to bývá, soutěžilo se i o největší počet vyprodukovaných psů na roty a kdo byl nejlepší za ten rok, dostal například opušťák. Tento kluk Hassa, co jsem se až za několik měsíců dozvěděl, si práci chtěl urychlit a vymyslel ohnuté hřebíky na provázku dané psu za slabiny a tahem s povelem vstaň zavinil, že by jinak vynikající pes kvůli hlouposti byl utracený. Věnoval jsem se Hassovi i po večerce, nebo při odchodu ze stanoviště při šlapání stop jsem riskoval basu v Sabinově. Za Hassa jsem měl několikrát povýšení, za svoje prohřešky jsem byl několikrát degradovaný. Například že jsem neměl při cvičné aktivizaci nabitý samopal, čepici i signální pistoli. Tu jsem ani do terénu netahal a nechával jsem jí před odchodem s Hassem do služby v jeho boudě. Jednou jsem Hassa vrátil do boudy, šel odevzdat dozorčímu samopal a když se zeptal kde mám signální pistoli, bylo už pozdě. Hasso se podíval do brašny že už nešla sešít, prokousal signální světlice a okousal i pažbu pistole. A za světlice jsem byl kárán mockrát. Před vánočními svátky jsme je jako psovodi v terénu vybírali a volali staršinovi, že nám do nástrahy zaběhl pes, tak aby ji doplnil. Kolikrát mi staršina do pojítka řekl, že až se vrátíme, tak nás s Hassem zabije. Náš staršina byl vynikající starší chlapík a jak se to dříve bralo, dělal nám na rotě tátu. Hasso měl úspěch za úspěchem. Brzy překonal pátrací psy, co sloužili ostré a náhradní poplachové hlídky. I když neměl ještě kategorii pro jeho stáří, začali jsme sloužit v ostré poplachovce s Hassem i my. Několikrát v noci v dešti, v mrazu kontrolovat vydaný zkrat od spadlého drátu na signálních drátech od větru, zvěře, ptáků, větví a všechno musel psovod poznat, jestli to byl například dráty proskakující zajíc, nebo člověk. Za takového počasí nám jezdili na kontrolu z praporu a z brigády. Běda když to psovod se psem ,,pohnojili".
Mazáci mi říkali. Když doženeš praporního cvičného narušitele pana Krafta, než se dostane na hranic k mezníku, tak si mysli že jsi chytil jedenáct narušitelů najednou. Když uteče narušitel, můžou být dohady kdo zklamal a proč. Když projde cvičný figurant a počká na tebe před dostižením sedící na hraničním mezníku, v žádném případě se nevymluvíš. Toho pana Krafta jsme s Hassem zadrželi hned druhý týden po příjezdu z chovné stanice a kdy nám udělal cvičnou akci. Byl jsem na stanovišti, pojítko se z roty ozvalo a prý prověřit a překrýt úsek levou pět. Hasso běhal na volno, před úsekem jsem mu dal za běhu stopovací vodítko a prověřoval úsek. Hasso v jednom místě zastavil, krátce si načichal, vybral směr do zahraničí a už mi v rychlém běhu pleskaly holínky o záda. Hasso vyběhl hustým zalesněným kopcem na betonovou lesní cestu, vybral po ní směr do levé strany, když na cestu vyběhl malý mužík a volal abych vypustil psa. Přitom mával cvičným rukávem a já v běhu zavolal že pes překusuje. Mužík vzteky zařval abych psa vypustil a tak jsem ho vypustil i s dlouhým vodítkem. Naštěstí. Chlapík rukávem odrážel útočícího psa, byl celý červený než jsem stačil k nim doběhnout a myslím že to byl kapitán Dzama, který seděl vedle cesty a smál se panu Kraftovi, že si nedá v jeho letech už pokoj s figurováním. Příště jak mi chtěli udělat cvičnou aktivizaci na drátech, zeptali se napřed velitele roty, kdo slouží na určitém stanovišti které si chtěli zrovna ověřit. Když slyšeli Hassové, tak prý ani aktivizaci nedělali a když, tak brzy po vydaném uměle vyvolaném zkratu, například hozením klacku do drátu, vylezli směrem za dráty do zahraničí na strom a nebo před dráty směrem do vnitrozemí a vrátili se zpět do svého auta. Práci psa Hassa sledovali zpovzdálí.
Po úspěších Hassa nás odveleli do Domažlic jako brigádního psovoda a psa. Měli jsme vypomáhat na rotách, kde si psi neporadili a neporadil si ani praporní pes.
Většinou ve tmě jsem přesně nevěděl ani kde jsem. Například jednou nás zavolali na rotu, myslím Chalupy. Bylo tam spousta funkcionářů a zástupce velitele brigády myslím pan Pernica mi řekl, že když vyjasním díru v drátech, dostanu opušťák. K vůli Hassovi bych stejně nikam nejel. Ukázali mi jedinou stopu na kontrolním pásu kolem které to bylo hodně podupané od psů. Napřed použili svého psa, potom fenu z vedlejší roty, zavolali i praporního psa a nakonec nás z brigády. V tom místě narušených drátů a jak se říká proryv do zahraničí nemělo cenu se psem pracovat. Zeptal jsem se jenom, kudy vede hranice a ta vedla, jak si vzpomínám 200 metrů z kopce od roty. Vzal jsem Hassa, šli jsme do levé strany a okruhem jsme dělali vyhledání stopy revírem. Hasso mrsknul ocasem, zapíchl čenich do země a vystartoval. Byla mlha a po krátkém běhu Hasso zpomalil a už jenom lehce poklusával hustou mlhou. Hasso se přikrčeně zastavil a upřeně koukal na obrysy stodoly vylézající z mlhy. Popošli jsme pár kroků a na ceduli přidělané na stodole, byly německé nápisy. Mohl jsem udělat s Hassem akci jak nás cvičili. Jenomže jsme byli už na cizím území a to už znamenalo mezinárodní konflikt. Ustavičně ve výcvikovém středisku nám vtloukali do hlavy, že když bychom byli chyceni na cizím území, tak nás tam zavřou a až nás vrátí, zavřou nás tady. A je jasné, že naše rodiny by byly odepsány v jakémkoliv postupu. Byly to vteřiny co se mi prohnalo hlavou za myšlenky. Už jenom se pokusit natáhnout samopal a cítit že se na mě někdo dívá přes hledí bylo nebezpečné. Pomalu jsem se vracel s Hassem mlhou a tmou na místní rotu, když na mě hlídky z české strany posvítili baterkami a zvolali stůj, ruce vzhůru! Odsekl jsem aby sklapli, že mají průser jako rota a díru v plotu. A že dole ve stodole mají pravděpodobně toho, kdo jim prolezl skrz dráty, tak si tam mohou pro něho dojít. Ale mohou tam být hlídky USA a Grenčáci. Což se po rozednění potvrdilo. Bylo tam několik jejich vojenských aut. Nadřízeným jsem neřekl nic. Mohl jsem být povýšený, ale nařízení daným zákonem vždy bylo, nevstupovat na cizí území. A jako voják, jsem poslušný musel být. A také jsme s Hassem nemuseli být vůbec. Ještě dneska se na P.S. kouká většina mladých lidí skrz prsty. Což potom na ty, kteří si splnili svojí vojenskou povinnost v zabránění útěku nějakého zloděje, dobrodruha, nemakačenka či vraha za kopečky.
Poznal jsem s Hassem i rodinku z NDR, kteří chtěli utéct přes kopečky. Signální stěna zrovna v úseku který se ostře lomil nefungoval a spojaři úsek opravovali kousek na dalším úseku. Vojín, co měl hlídat nefungující úsek si šel ke spojařům zapálit cigaretu a jasně že prohodil pár slov. To stačilo, aby rodina z NDR svázala tkaničkami od bot žebřík a plot přelezli. Po chvíli jel traktorista z praporu, který obnovoval kontrolní pás. Žebřík mu v cestě překážel, tak ho odhodil. Na konci nemanického úseku se stykem pod Čerchovem, se o žebříku zmínil hlídce a ta zavolala na nemanickou rotu. V tom už rota měla vyhlášený ostrý poplach na úseku, přes který zpět přelezla rodina z NDR. V lese zabloudili a jak se signální stěna lomila, dostali se k dalšímu úseku který přelezli, protože si mysleli, že plot je dvojitý, ale úsek byl v pořádku a zkrat vydal. Psovod co sloužil ostrou poplachovku, přivedl rodinku k cestě, kde už čekali naši nadřízení. Otec, syn tak 16. let, dcera kolem 18. let se chovali klidně, i když ustrašeně. Ale jejich matka vzteky kopala do gázu a stihla když ji pohrozili že dostane pouta. Po výslechu byla rodina převezena a předána na přechodu do NDR.
Jeden motorkář také z NDR se snažil překonat signální stěnu, ale hlídka ho chytila ještě před signálkou.
Vracel jsem z noční služby dozorčímu samopal s náboji, když se ozval a to ve tři hodiny ráno zvonek před rotou. Dozorčí se šel podívat kdo to je a oni to mladí kluci, tak kolem 13. let. Dozorčí se jich zeptal co potřebují a oni že se jdou přihlásit. Dozorčí zavtipkoval, jestli se jdou přihlásit na vojnu a oni mu řekli, že chtěli za kopečky. Byli dva dny schovaní v kopci, kde bylo pole a na něm nezralý oves. Přímo nad rotou tak 200 metrů a sledovali pohyb hlídek. Měli hlad a nezralý oves jim udělal žaludeční bolesti, které už nemohli vydržet. Byl okamžitě vyhlášený poplach, jestli kluci nedělají ,,volavky". U sebe měli nožíky, kleště, dráty na spojení vystřižených drátů v signální stěně, což by jim nepomohlo, protože ostnaté dráty byly přibity skobičkami směrem dolu, tak že snadno spadli i pod vahou většího ptáka. Mě ale zajímalo jako psovoda, kdo jim poradil dát si dvoje ponožky a mezi vrstvy dát pepř a jít v hraničním pásmu bosi. V terénu na čerstvé stopě pro dobrého pátracího psa, neměla tato záludnost prakticky význam.
Byl i případ v Nemanicích, že se mladý chlapík připravoval přes hranice skokem o tyči přes signálku, jiný skokem a metodou flopem také přes signální stěnu a to se prý připravoval přes dva roky. Oba byli zadrženi.
Po nahlášení od jednoho lesáka, který se vracel z Domažlic do Nemanic a za tmy se před světly auta schovalo několik postav. S Hassem jsme měli ostrou poplachovou hlídku a tak jsme vyjeli na místo. Po vypuštění Hassa z auta, zaběhl u silnice na okraj lesa, kde začal štěkat mezi jabloněmi. Staršina jako velitel vozu zakřičel a ze stromů začaly skákat děti v počtu jedenácti. Mezi nimi byl i syn staršiny. Kluci si vyrazili do míst, kde už bylo hraniční pásmo.
Bylo vyhlášené cvičné celostátní hledání dvou skupin, jdoucí směrem ze Slovenska na západ. Zrovna jsem měl Hassa v ošetřování, už tři dny nevzal potravu. Veterinář mi zakázal brát Hassa do akcí, ale mě zrovna na té akci záleželo mnohem víc, než jsme s Hassem byli třetí na mistráku. Řekl jsem si, kdyby vyhlásili brigádní poplach, uvidím jak na tom Hasso bude. Dlouho po půl noci byl vyhlášený brigádní poplach. Běžel jsem ke kotci a Hasso vzrušením skákal. Poplachovou houkačku znal a všude psi na ní reagovali. Řekl jsem si že to s Hassem zkusím. Naložili nás do Gázu a jeli z Domažlic směrem na Babylon, za kterým byl vlakový přejezd Česká Kubice a přejezd pro auta do Německa. Kousek za Domažlicemi nás zastavila vojenská hlídka s několika vojáky přidělené do naší skupiny. Vojáci byli vybráni pro fyzickou zdatnost, jako fotbalisti, běžci a podobně. Velitel skupiny mi řekl, že v dálce v mlze za rybníkem, byla zpozorována skupinka před necelou hodinou několika osob a zmizeli v nedalekém lese. Řekl abych se psem vyhledal stopu a zahájil pronásledování. Hasso po krátkém vyhledání mávl ocasem že má stopu a tryskem se rozeběhl. Ještě jsem uslyšel ze skupiny velitele, abych na skupinu počkal. Jenomže jsem nemohl brzdit Hassa na vodítku a byl jsem rád, že po dostihové stopě žene. Jako psovodi jsme museli stále běhat, což jsem na začátku vojny přímo nenáviděl, ale za tři měsíce v kurzu jsem neměl problém. Asi tak po dvou kilometrech rychlého běhu Hasso začal zpomalovat. Hlava se mu silněji hýbala ze strany na stranu a po pár stech dalších metrech, vyběhla Hasso na lesní silnici a bez ověření vybral směr do levé strany. Běželi jsme po silnici, když z husté mlhy začaly vystupovat obrysy vojenských aut. Hasso dobíhal ke skupince vojáků s modrými páskami na rukávech a nějaký funkcionář se mi zeptal kdo jsem. Hned jak jsem odpověděl brigádní psovod Domažlice, dal příkaz ke zrušení celostátní akce. Všichni vojáci na rotách když byla podobná akce, museli do terénu a to včetně kuchařů i kotelníků, nebo ti, co měli spánek, mi prý děkovali. Vždy záleželo na psovodu, jak dlouho bude akce trvat do její vyjasnění. Většinou se zůstávalo na demarkační čáře s překrytím až do svítání. Jenom pan veterinář Kubiska, výborný člověk jak jsem ho poznal mi řekl, že jsem měl víc štěstí, než rozumu. Stát se něco Hassovi, basa by mě od nadřízených neminula a jinak mi pan Kubiska pogratuloval.
A všichni psovodi, kteří si jezdili pro mladé psy, tak je chtěli s povahou jako byl Hasso. V té době byl mezi psovody Hasso legendou.
Další jeden z velikých úspěchů Hassa byl, výjezd přímo k hotelu Babylon. Vedoucího hotelu se ptali dvě odrostlejší slečny na cestu do NSR. Bylo spoustu pomocníků P.S.V.B. kteří to nahlásili. Vyjeli jsme s Hassem k hotelu a tam velitel vozu mi řekl, že děvčata zmizela naproti hotelu přes parkoviště v lese. Každý si umí představit, vyhledaní stopy u velikého parkoviště a okraj lesa se samými papíry. Ve skupině nás bylo celkem jedenáct lidí. Těžkou vysílací stanici nesl nejlepší sportovec Domažlické brigády fotbalista. Hasso vyhledával stopu, ale že si tam zkracují i lidé kteří přijedou z odpolední šichty z Domažlic a jiní, bylo tam více stop po lesních pěšinkách, po cestě a po asfaltové cestě vedoucí myslím do vesnice Pec. Nebylo nic, z čeho dát Hasovi načichat a tak to byla loterie. Hasso vzal první stopu, vedl nás po lesní cestě, přes louku, kolem rybníka a vlezl do pionýrského tábora přímo do stanu, kde se probudila dvě starší děvčata, vedoucí družstev. Velitel skupiny se jich zeptal kde byli a že prý přišly z autobusu od hotelu Babylonu po příjezdu z letního kina v Domažlicích. Nezbývalo nic jiného, než se k hotelu vrátit a pokusit se vyhledat s Hassem jinou stopu. Hasso si jinou vybral. Ta ale vedla po lesní silnici přímo do vesnice Pec vzdálené tak 2 km k jednomu stavení. Ale do něho se vrátil majitel z odpolední šichty také z autobusu z Domažlic. To už mi skupina začala nadávat, že běháme přes tři hodiny a nic. Do třetice a Hasso došel v lese pár desítek metrů, tam silněji zabral, veliteli skupiny jsem řekl - podívejte se na psa jak táhne, jsme blízko, ale to už se pozastavil u prohlubně, ve které spala dvě děvčata z NDR. Při převozu v autě hladily Hassa, tomu to dělalo viditelně dobře. Druhý den jsem se dověděl, že jednomu z děvčat se udělalo špatně, byly obě v jiném stavu a že prý si šly hledat své tatínky, kteří žili v NSR.
Chycení přivandrovalci nejenom z NDR, se vraceli po výsleších na přechodech do jejich státu. Byli jsme známí, jako vojáci na hranicích, že když už dáme někomu pouta, tak musel být už přivandrovalec, nebo vlastizrádce nebezpečný. Kdežto v NDR měli jako jediný v té době střely na přerušené paprskového zařízení a stačilo, aby před přístrojem přelétl ptáček a dopadlo jenom peří. Proto raději všichni, co chtěli utéci za hranice do NSR, snažili se přes naše území. Věděli že když se jim to nepovede, tak to mohou zkusit příště.
Naše práce s Hassem nebyly jenom výjezdy které se týkaly vojska P.S. Domažlická brigáda měla smlouvu s V.B. že jim budeme pomáhat při zastupování jejich psů.
Například mi jednou zavolali vystřelenou signální světlicí, co nejrychleji se dostat na chovnou stanici, kde mi řekli, abych chvátal do letního kina v Domažlicích. Bylo vedro a blížilo se pravé poledne, kdy jsem vypracoval s Hassem cvičnou krátkou dostihovou stopu do dvou kilometrů. Vraceli jsme se s figurantem kterého jsme s Hassem dostihli v daném limitu, když nad chovnou stanicí se rozsvítila světlice určena pro nás.
Po přiběhnutí do letního kina (ani auto nám nepřistavili, protože kino bylo blízko) se nás ujal důstojník od V.B. a řekl mi. že jejich psovod je s dcerou u doktora, tak že naše práce je, objasnit vyloupený kiosek v místním letním kinu. Jenomže kino bylo v noci, vykradený kiosek k ránu, před polednem co přišla starší paní s manželem majitelé kiosku, kolem kiosku ještě před otevřením zametali. Až teprve po otevření kiosku poznali, že je vykradený. Samozřejmě kartony cigaret, krabice se sirkami a alkohol.
Hasso se vydýchal ve stínu stromů, já požádal aby všichni odešli mimo kino za plot, zavolal jsem Hassa a dal mu povel revír aport. Postupovali jsme kolem plotu a u bočního plotu za kterým byl chodník s ulicí, našel Hasso krabičku cigaret a ještě neotevřenou. Vedle byla nová krabička se sirkami. Na jednom místě Hasso projevil zájem o šroubovák. Zavolal jsem na člena od V.B. že mohou vejít, protože naše práce v objektu s Hassem skončila. Šroubovák nebyl ani rezatý a po přiložení do stop po páčení na okenici kiosku, sedal jako odlitý. Naše práce s Hassem pokračovala z načichání místa ztracených cigaret a sirek u plotu. Hasso načichával i ze zdi, přes kterou se zloděj dostával z objektu kina. Obešli jsme zeď k místu kde zloděj seskočil, Hasso si místo znovu dost dlouho očichával a když brnknul ocasem, řekl jsem stopa, hledej. Pomalu vyťukával stopu po chodníku a bylo štěstí, že pod plotem kina byl park. Tam Hasso zabral po stopě rychleji, přešel kus parku a zamířil kde bylo husté křoví. Nemusel ani vyštěkávat, protože vojenská motorka nebyla dobře zamaskována. Podle ní se našel nějaký, myslím podporučík od obyčejného vojska. Vrátili jsme se do kina, všichni jsme měli radost z úspěchu a přišel tam i psovod V.B. ještě s malou dcerkou od doktora. Jeho velitel mu před námi všemi sprostě vynadal, jak si může dovolit jít s dcerou ve službě k doktoru. Paní dala z kiosku Hassovi několik tatranek a z ledničky párky. Já dostal svačinku s pivem, chtěl jsem to všechno zaplatit, ale že to prý zaplatí zloděj.
Po vojně jsem si na tento příběh vzpomněl a to už jsem stál u stolku v Jihlavě na Bezpečnosti, kde jsem chtěl začít chodit do policejní školy kvůli přítelkyni. Vypsaný papír v ruce, v tom jsem při vzpomínce na vynadání psovoda V.B. v Domažlicích koukl na svou přítelkyni, která se učila v Heleníně za přadlenu a jenom jsem řekl - nezlobte se a papír jsem roztrhl.
V Domažlicích jsme pomohli s Hassem několikrát. Například jednou v noci mi zavolali do jedné z hustých uliček s baráky a se zahrádkami, že volala starší paní na kterou se dobýval nějaký cizí chlap. Hsso vzal až za brankou stopu, přešel dvorek a zahradu. Obešli jsme blok, uvedl Hassa v místě kde výtržník plot přelezl a po krátkém načichání Hasso vyrazil po chodníku. Po pár desítkách metrů stopa skončila. V blátě pod chodníkem zůstal otisk obuvi a otisk pneumatiky a odhadoval jsem ji ze šlapacího mopedu, nebo z bicyklu s balonovými plášti. Odešli jsme s Hassem na brigádu, když volali že opět někdo tu paní otravoval. Hasso vzal nyní stopu mnohem pohotověji a znovu spěchal přes zahradu i přes záhony, které byly pořádně pošlapány. Nyní jsem dal Hassovi povel vřed k překonání nižšího plotu a přelezl za ním. Přibližně v těch samých místech s otisky bot a pneumatiky pod chodníkem ve zbytku bahna po dešti, ukončil Hasso stopu. Velitel který byl se mnou zavolal na Bezpečnost, ať si tam prý postaví člena jako skrytou hlídku. Naše spolupráce byla k použití psa ke stopování osob a ne dopravních prostředků. Jak to dopadlo, o to už jsem se nestaral. My s Hassem jenom ujistili, že si starší paní nějakého otravného chlapa nevymýšlí.
Nejlepší služby v zastoupení pro V.B. byly preventivní výjezdy po okolí Domažlic, na různé akce a zvláště, kde byly zabíjačkové hody. Mohl jsem chodit s Hassem přímo po sálu mezi lidmi a nestalo se, aby mi někdo z mladých lidí provokoval. Spíše mi dali napít pivo a Hassa si chtěli někteří pohladit, což jsem a když jsem to stačil zakazoval. Někdy byl Hasso rychlejší. Ten dostával někdy kotlety, většinou řízky a při hodových oslavách jitrničku, tlačenku a podobně.
Mladý Hasso na rotě v Nemanicích a naše ochočené straky. Čekáme jako vítězné družstvo v ČSSR v rámci P.S. ve Vodňanech na vlak na Domažlice. Hasso semnou první zleva.
Jestli někdo nadává na Pohraniční Stráž, že někdy někomu něco udělala, existují tabulky o lidech, kteří utíkali za hranice. Není dneska problém, aby si každý zjistil kdo, kde a kdy sloužil, kdo koho a proč chytil, nebo zastřelil a za jakých podmínek.
Vždyť i dneska policie zraní, ale i zabije nešťastnou náhodou a jenom proto, že se provádí honičky za plného provozu a že se za plného provozu i v dnešní době střílí. Kolik bylo postřeleno, nebo zastřeleno spolujezdců, nebo spolujezdkyň.
Jednou dělá voják, nebo policista ochranu proti násilníkům, tak musí jednat. Pes z vyslání na zadržení se dá i zastavit. Vypuštěná kulka nikoliv. Kolik je zastřelených v USA lidí a jenom proto, že je někdo hluchý a neukáže ruce, nebo je nedá kontrolovaný řidič na střechu auta.
Kdo a proč, se někdo dostával za hranice, by se museli tito lidé také zodpovídat. Někdo utíkal ze zájezdu umělců a jestli dostali povolení, tak určitě to nebylo, že by každého a jak dnes tvrdí, pronásledovala bezpečnost. Někdo se chtěl prostřílet, nebo upravenými auty přerazit závory, či projet školním autobusem jako rukojmími. Ti to měli horší.
Ať si někdo dneska zkusí dostat se například do Temelína skrz plot a k tomu po někom střílet. Co provedla hradní stráž se standartou a s červenými trenkami. Tam zklamal strážný, protože klidně mohli hodit do komína například pytel blech, když ne výbušninu. Jednou bylo dáno dobro a zlo a zlo se má potírat!
Jak chtějí dneska hlídat hranice před těmi, kteří budou tvrdit, že utíkají za svobodou, že jsou pronásledováni politicky, nebo válkou v jejich zemi? Za války naši dědové a otcové, také neutíkali do zemí kde byl klid, ale chránili si rodiny a tím i vlast.
Jednou je suverenita nedotknutelnosti státu, kterou by neměl ohrožovat žádný vlastizrádce.
A proč tedy dneska neodejdou ti, kterým se tady nelíbilo a nelíbí, když jsou otevřené hranice? Vojáci P.S. už po nich střílet nebudou.
Musel jsem se zmínit pro ty, kteří chtějí dneska jít k vojsku aby věděli, do čeho jdou a že se to může po letech proti nim otočit. Vidíme, kam chodili a chodí naši žoldáci, za koho a proč bojovat. Dneska se už USA přiznává, že nadělali ve světě spoustu zla a neví jak se z toho dostat. Vidíme to dnes hlavně v Německu a předem můžeme odhadovat, jak situace brzy a špatně dopadne.
Po návratu s Hassem z mistrovství ČSSR, jsem měl na jeho předání novému psovodu tři dna před odchodem do civilu. Naštěstí jsem si mohl psovoda sám vybrat a vybral jsem správně. Jarda měl úspěchy další rok s Hassem podobné, jako my. Také byli na mistrovství ČSSR třetí ve vyšší kategorii, ale jako družstvo neskončili první jako družstvo naše, ale třetí. S Hassem zastupovali opět psovody od V.B. a našli například pohřešovaného klučinu v zahrádkářské kolonii, který vlezl do nádrže s vodou, ale ven se již nedostal. Hasso co jsem slyšel si při jednom cvičném zadržení zlomil nohu a musel být utracený.
Přitom jsem za Hassa než jsem šel do civilu nabízel že vycvičím dvě štěňata na revers ke zkoušce ZVV-1, nebo k H-1, ale nechtěli nadřízení o tom ani slyšet. Nabízel jsem dál, i mého Orana se ZVV-3, stále nechtěli slyšet že bych si Hassa odvedl. Uši jim zatřepaly až když jsem jim řekl, že bych to mohl u P.S. podepsat.
pes Armín - 24. 4. 1998 + 21. 2. 2011
adoptivní syn čistokrevné vlčice Lupíny - 8.4.1993 + 30.9.2008 dovezené ze Zoo Brno a později rodiče svých potomků F-1 Áres. Áve a Audrey - 14.5.2002. Áres + 12.6.2016
Maličký Armínek s adoptivní maminkou s čistokrevnou kanadskou vlčicí Lupínou.
ZM 16. 5. 1999 stopa 43 poslušnost 43 obrana 45
ZPU-1 20. 6. 1999 celkem 69 za velmi dobře
ZVV-1 26. 6. 1999 stopa 89 poslušnost 90 obrana 92
ZVV-2 31. 7. 1999 stopa 89 poslušnost 89 obrana 84
T-1 14. 8. 1999 stopa 99 poslušnost 90 obrana 75
ZPS-1 29. 8. 1999 stopa 98 poslušnost 95
ZPU-2 30. 10. 1999 stopa 78 poslušnost 83 obrana 86
OP-1 4. 3. 2000 poslušnost 91 obrana 74
T-2 18. 6. 2000 stopa 84 poslušnost 96 obrana 74
SPT-1 23. 6. 2001 stopa 96 poslušnost 48 ztráta předmětu 18 rozliš. předmětů 15/15
SPT-2 7. 7. 2001 stopa 96 poslušnost 49 rozlišení předmětů 25
T-3 21. 7. 2001 stopa 80 poslušnost 98 obrana 73
OPT-1 30. 9. 2001 poslušnost 43 obrana 216 z 250
SPT-3 20.- 21. 10. 2001 stopa A 98 stopa B 93 poslušnost 50
OPT-2 28. 7. 2002 poslušnost 50 obrana 192 z 250
P-2 28. 4. 2004 Už jsem se nedostal do Lišova pro potvrzení k panu plukovníkovi Petru Jelínkovi.
Armín se zúčastnil 47 závodů a policejních okresních a meziokresních přeborů, kde obsadil 21 prvních míst a stál 4 x na stupních vítězů při mistrovství republiky stopařů v Tartu. několikrát se zúčastnil policejních akcí při hledání doličných předmětů a pohřešovaných osob.
Armínovo poslední závod mistrovství obranářů Tart bylo z důvodu po překonání malé překážky, kdy se mu ozvalo zranění páteře, že se musel pomocí při odjezdu do auta nandat. Z tohohle mistrovství jsme odstoupili spolu s Liborem Bočkem. Také na jeho psu se projevilo stáří. Armínovi naposled kamarádi Tartu zatleskali a tím byla Armínova závodnická činnost uzavřena.
Mistrák stopařů Tart:
Heřmaň 20. - 21. 10. 2001 2. místo
Sázava 5. - 6. 10. 2002 1. místo 4. hod. st. stop. 99. dvě hod. st. 96. bodů
Sázava 4. - 5. 10. 2003 2. místo losování sirkou – stejný počet Šonský
Sázava 1. - 3. 10. 2004 2. místo za čtyři hodiny starou stopu
Speciální stopařské závody Tart:
Heřmaň 23. 4. 2000 3. místo
Krašlovice 21. 4. 2002 1. místo
Krašlovice 27. 4. 2003 3. místo
Policejní okresní a meziokresní přebory:
Heřmaň 12. 5. 2000 1. místo v P–2 policejní okresní přebor
Heřmaň 4. 5. 2001 1. místo v P–2 policejní meziokresní přebor
Heřmaň 19. 4. 2002 2. místo v H–2 pachov. 1. místo posl. 3. místo obrana cel. 2.
Heřmaň 22. 5. 2003 1. místo v H–2 okresní přebor
Rakovice 13. 5. 2004 1. místo v P–2 okresní přebor
Klubové závody Písek:
O pohár klubu 12. 6. 1999 v ZVV-1 místo 1.
Memoriál Zbyňka Vrátného 12. 9. 1999 v ZVV-2 místo 1.
Vánoční závod 19. 12. 1999 kategorie C místo 1.
O pohár klubu 5. 5. 2001 v ZVV-2 místo 1.
Memoriál Zbyňka Vrátného 27. 10. 2001 v ZVV-2 místo 3.
Speciální třídenní závod Stožec
29. 6. 2003 v jednotlivcích místo 2. a ve dvojicích Hrach - Dupal také 2. místo
Pes Armín byl vychovaný čistokrevnou vlčicí Lupínou a měl s ní později i své potomky. Mohl jsem sledovat smíšenou smečku, kde byl vlk - vlčice Lupína, pes Armín a přímý jejich potomek F-1 Áres.
Zúčastňoval se některých policejních akcí, například při hledání pohřešovaných osob jako z lesního sanatoria U Hozíčka v Písku, nebo při hledání doličných předmětů po vraždě holčiny Marušky, ale i při nočním hlídání stromků před Vánočními svátky a nebo s rybářskou stráží a s policejními hlídkami na Orlické přehradě proti pytlákům ryb, vykradačů chat a podobně.
Armín se zúčastňoval na několika i desítek ukázek za rok pro školky, školy, dětské tábory, městských slavností a podobně nejenom v Písku, ale i v Praze pro zemědělskou Univerzitu.
Na jednom závodu v Šumavském Stožci, jsme si udělali s kamarádem, také s bývalým psovodem u P.S. legraci přímo na hraničním přechodu i s našimi psy. Přecházející turisté přes volný hraniční přechod si určitě pomysleli, že nás tam po zrušení vojska P.S. zapomněli. Na jedné dvojici bylo vidět jejich zaváhání. Zastavili se pár desítek metrů přímo od přechodu. Většina turistů si nás chtěla vyfotografovat. Kamarád zašel i do přeplněného konzumu, kde způsobil v uniformě P.S. vyvalenost překvapivých očí kupujících. To hlavní překvapení bylo na bývalé rotě ve Stožci, kde úřadovala v té době hraniční policie. Vtrhli jsme do místnosti i se psy a zakřičeli: udělejte poslední rajóny a my znovu nastupujeme! Dva mladí příslušníci se pět vteřin nezmohli na nic.
Nové štěně - Gauner ||. 11.1.2017
Neplánované spojení fenky s ročním samcem jménem Warri ze Skočické samoty. Gaunera babička dovezená z Ruska a pravděpodobně podle tvrzení majitele s krví ČsV.
Malý Gauner s mamkou, s bratříčky a se sestřičkami. Otec Gaunera Warri.
Nejaktivnější štěně z pěti štěňat - 3 pejsci a dvě fenky. V sedmi týdnech nedělal ostudu svému jménu - Gauner.
Jak šel dál život psa Gaunera.
Gauner si na obranu nehrál a někdy to bylo při ukázce až nebezpečné. Vždy se našlo pár vyšších školáků, kteří si mysleli, že na psa v obraně mají. Při množství spolužaček, se tito ,,figuranti" před nimi i styděli. V této době již měl osm zkoušek a to i dvě obranářské Tart. Byl připravený na mistrovství republiky obranářů, ale Coronavir tomu všemu zabránil.
Se psem Gaunerem na desátém srazu Veteránů P.S.
Se psem Gaunerem na skále pro fotografii na památku služebních psů u P.S.
Zkoušky psa Gaunera 2.
(pokračování příště)
(v sekci videoklipů jsou filmové záběry s malým Gaunerem)
...